Jeden z klasických on-line, ale i kamenných obchodů (pobočky Teplice a Praha 6 Dejvice) otevírá zcela novou kapitolu svého působení na trhu! Na konci dubna se totiž zveřejnění dočkala zcela nová podoba internetových stránek, které samozřejmě i nadále obsahují především e-shop s cyklistickým zbožím, ale již nejen ten.

O výhodné nákupy tím rozhodně nepřijdete, spíše naopak, nakupování se přitom zjednoduší a zpřehlední, už jen třeba díky možnosti filtrovat zboží.

Nový web koloshop.cz by měl nejen odpovídat moderním trendům z hlediska webdesignu a optimalizace, zároveň se snaží být místem, kde můžete nejen nakupovat, ale kde můžete rovněž hledat aktuality týkající se tohoto obchodu i dění na cyklistické scéně obecně. Součástí domácí stránky jsou již nyní odkazy na příspěvky z Facebooku či Instagramu, Blog a další informace, které mohou přijít vhod.

Spustili jsme (r)evoluci!

(převzato z webu koloshop.cz)
Přichystali jsme pro Vás mnoho novinek, se kterými Vás budeme postupně seznamovat. V našem blogu aktuálně představujeme první sadu „vychytávek“: Filtrování zboží / Můj Koloshop / Novinky ze světa cyklistiky.

Za TOP novinku považujeme Filtrování produktů dle jejich vlastností. Nyní stačí pár kliknutí, abyste zjistili, zdali máme například tretry v černé barvě, ve Vaší velikosti, Vámi požadované ceně, skladem v Praze nebo Teplicích či na e-shopu. Nebo pokud hledáte fialové dětské kolo, zjistíte to rychlým výběrem.

Ve Vašem zákaznickém profilu – Můj Koloshop máte svého Osobního prodejce. To je náš kolega, který Vám pomůže s čímkoli budete potřebovat. Například pokud budete chtít poradit s výběrem zboží, objednávkou, dostupností, skladovostí, tak i s reklamací. Zkrátka náš kolega je tu pro Vás. Ve Vašem profilu uvidíte také Vaši cenovou skupinu, objednávky, můžete si přidávat Vaše srdcovky (oblíbené zboží) do seznamu, porovnávat produkty, či spravovat své fakturační a doručovací údaje. Samozřejmě zde uvidíte aktuální stav Vaší objednávky.

Dále bychom Vám představili Novinky ze světa cyklistiky, které najdete na hlavní stránce. Zde pro Vás chytáme informace o tom, co se u nás děje – aktuality z našich akcí, ale i reporty z celého cyklistického světa. Věříme, že se Vám tyto ucelené přehledné zprávy budou líbit. Samozřejmě, pokud byste narazili na novinku, kterou zde nemáme, určitě nám napište, rádi ji přidáme.

Brzy Vám představíme kompletního průvodce navigací, proces objednávky od začátku do konce. Budeme rádi, pokud nám pomocí tlačítka Jak se Vám líbí náš nový web (na kraji každé stránky), sdělíte Vaše postřehy, dojmy, zkrátka, jak se Vám u nás na webu líbí nebo nelíbí.

Rádi bychom zmínili, že na webových stránkách budeme nadále neustále pracovat, aby pro Vás byly co nejvíce přátelské a rádi jste se k nám vraceli. 

Za tým Koloshop.cz

Jana Lužinová

reklama

Pokud jsi už enduro vyzkoušel a propadl jsi mu stejně jako my, netřeba ti vysvětlovat, proč je enduro v současnosti nejvíce dynamicky se rozvíjející cyklistická disciplína, kterou má v oblibě čím dál tím víc bikerů. Chceš se stát součástí enduro komunity? První letošní šancí v rámci České Enduro Serie budeš mít 19.-20. 5. v Koutech nad Desnou!

(tisková zpráva)
Co je Enduro? V závodním pojetí kombinace měřených úseků (především sjezdových a technických) a neměřených transferů mezi nimi v celkově předem určeném časovém limitu. Především je to ale zábava a kvalitní ježdění s partou přátel na kole. Enduro je ideální pro univerzální jezdce, kteří preferují spojení všech MTB dovedností: technické jízdy, vytrvalosti, síly, ale i strategie a rozvahy.

V České Enduro Serii máš možnost si měřené RZty vyzkoušet během sobotního tréninku, volba, zda jet na oči, a nebo si vše předem vyzkoušet a najet, je tak pouze na tobě a tvých preferencích.

Česká Enduro Serie vstoupí do své již šesté sezóny prvním závodem Specialized Enduro Race Kouty 19. – 20. 5. v Koutech. V letošním roce se můžeš opět těšit na 6 ověřených lokalit – Kouty, Klíny, Zadov, Malá Morávka, Špičák a finálový Ještěd. Všechny lokality jsou vyzkoušené a oblíbené, ale zároveň bude letos naším cílem na všech závodech vymyslet nové pasáže a další zajímavé novinky. Chybět nebudou ani oblíbené Lezyne noční prology a další doprovodný program a služby v areálu závodů.

Letos se můžeš těšit na větší zázemí všech závodů. Novým parťákem servisu se pro letošek stává ParkTool, nebude chybět ani Kastar s centrováním zapletených kol. Na občerstvovačkách tě čeká bohatá hostina i s velkou porcí energie od Nutrendu. Ze závodů se můžeš těšit na super videa a ještě víc fotek. Zkrátka nepřijdou ani fanoušci techniky a nových produktů, testovací kola přivezou všichni naši partneři – Specialized, Giant, RockMachine, Kona, Mondraker, Norco čiOrbea.

Novinkou bude i dřívější registrace, která začne v sobotu již od 9:00 do 13:00 a v neděli pouze od 8:00 do 9:00. 

2018 bude pořádná jízda, tak si ji rozhodně nenech ujet. Zapiš si závody do kalendáře a nepropásni cenově výhodnější online registraci. Budeme se na tebe těšit! ceskaenduroserie.cz

Přehled závodů najdete i v redakčním kalendáři (nejen) Enduro závodů 2018.

reklama

Foto: ceskaenduroserie.cz

První vlaštovka možná jaro nedělá, ale první cyklo závody bezpochyby značí, že sezóna se rozjíždí na plné obrátky a konečně máme zase příležitost ukázat, kolik toho kdo přes zimu natrénoval – ať už na kole a nebo v hospodě. A protože chceme ukázat, že jsme zdatní fyzicky i technicky, tak není jiná možnost než vyrazit na závody v enduru, to dá přeci rozum!

ext: David Svoboda | Foto: Přemysl Aubrecht (Trutnov Trails)

Necháme-li stranou menší lokální závody povětšinou pořádané v uzavřenějším kruhu jezdců, pak prakticky první domácí příležitost poměřit síly s ostatními se naskytla až během uplynulého víkendu v Trutnově, kde se pod taktovkou Přemka Tejchmana uskutečnil druhý ročník akce s názvem „Enduro – Trutnov Trails“.

Přiznám se, že se mi zprvu na trutnovské enduro zrovna dvakrát nechtělo. Na Trutnov Trails jsem nikdy předtím sice nebyl, ale po vyslechnutí několika názorů od různých lidí ze svého okolí a zhlédnutí POV záznamů z jednotlivých trailů (nikoliv těch závodních nutno podotknout) jsem nabyl dojmu, že je to pro Pražáky za dvě a půl hodiny cestování jedním směrem poměrně málo muziky.

Fakt, že kdykoliv se na internetech objevila nějaká forma propagace trutnovský stezek, hrála v ní hlavní roli pověstná Whistler sekce, která má na délku přibližně 50 metrů, celkový dojem v mých očích taktéž zrovna dvakrát nevylepšil. Nátlak sparring parťáka (říkejme mu třeba Duchna) byl však naprosto neúprosný a když mi Štěpán oznámil, že se mu podařilo zajistit mi startovné, nebylo už cesty zpět. Duchna se raduje!

Na oči se nohy netočí!

Do Trutnova se jako spousta dalších vydáváme potrénovat už v sobotu. Závodění na oči akorát tak podtrhuje mou totální marnost ve snaze zajet trochu ucelenou jízdu a pokud mám tedy možnost si tratě předem projet a trochu zredukovat celkovou ostudu, beru ji všemi deseti. Doprava není ideální, cesta se vleče a z parkoviště od trail centra, kde přibíráme dalšího člena do party (říkejmu mu třeba Martin), vyrážíme směrem k trailům až někdy okolo půl jedenácté.

Výšlapem přes Panský stoupák dorážíme po troše bloudění a asi 45 minutách na start RZ1. Právě včas, abychom zde narazili na Přému, který ještě na poslední chvíli doznačkovává právě úvodní část jedničky. Duchna se opět raduje – tentokrát protože jsme z Prahy prý nevyrazili už v šest, jak měl původně v úmyslu.

Pozvolna se spouštíme dolů po trase, o které se domníváme, že je RZ1. Když přibližně v polovině tratě přejíždíme lesní cestu, abychom navázali na další úsek značený jako RZ3, zjišťujeme, že tu něco nehraje. Na nejnižším bodu trojky nás mlíko přes ostrou pravotočivou zatáčku navádí na poměrně ostrý stoupák v hrabance.

Bolí to, ale hrdost nedovolí sesednout, a tak to nakonec s Martinem držíme v tempu až zpátky na lesní cestu, kterou jsme ještě před chvílí protínali v opačném směru. Od další skupinky zdolávající úsek po svých se dozvídáme, že jsme si právě v protisměru vyjeli dojezd RZ5! Moc pěkně nám to tedy začíná.

Duchna mírně hořekuje nad tím, že posledních pár metrů krpálku musel tlačit. Já hořekuji nad značením tratí. Martinovi je všechno jedno, protože je tu pouze na tréninky a přijel si normálně zajezdit.

Zpět na stromy a znovu od začátku

Rozhodnuti najet si nejprve to, co nám z RZ1 a RZ3 díky naší horší orientaci během první jízdy uteklo, šlapeme zpátky na vrchol k Čížkovým kamenům, kde má vedle jedničky startovat právě i trojka a taky pětka. Hned po prvních pár desítkách metrů od startu registrujeme nově přibyvší značení na rozcestí, díky kterému dává všechno najednou konečně trochu větší smysl.

RZ1 jsme evidentně skoro ani nenakousli, RZ3 jsme snad dali asi kompletně celou. Najíždíme si jedničku, kde jde všechno už víceméně bez nějakých větších zádrhelů. Ale je dlouhá, poměrně dost dlouhá… a šlapavá. Tady se hned na úvod závodního dne pořádně zahřejou nohy i plíce. Následně pokračujeme obhlédnutím RZ2 a RZ4, kde se už naštěstí neztrácíme a všechny odbočky nacházíme na první dobrou.

Obě jsou o něco kratší než předchozí dvě zmíněné a v podstatě bez jakýchkoliv zákeřností. Za zmínku stojí snad jen ona pověstná Whistler sekce okolo/přes kterou vede čtyřka. Člověk má zde i pro závod na výběr, kterou cestou se vydá.  Protože se „chicken line“ okolo jeví nejen jako méně riskantnější, ale také jako rychlejší varianta, jdu si zkusit ostřejší stopu jen z principu, abych si ji na svém imaginárním seznamu odškrtl.

Jako nejošklivější část teoreticky shledávám hned úvodní dropík ze svažujícího se balvanu s dopadem víceméně na placáka, zbytek se mi jeví už docela v pohodě. To se mi potvrzuje hned vzápětí, kdy po dvou až třech zkušebních nájezdech dávám takové dorazy, že to muselo být slyšet nejspíš až do města, a téměř půlím svůj genitál o hranu sedla. Nemít na zadním kole CushCore, tak by to minimálně plášť ve zdraví určitě nepřežil. Duchna se škodolibě chechtá.

Hromadí se nám tu horníci diváci!

Následně zbývá už jen RZ5, o které během celého dne z různých zdrojů slýcháme, že je docela ostrá. Přítomnost vyššího počtu spekulujících jezdců i přihlížejících hned na prvních metrech, kde se po společném úvodu RZ3 a RZ5 rozdělují do samostatných tras, indikuje, že na tom asi něco bude. Na takovou kumulaci lidí jsme za celý den zatím nenarazili.

Inkriminovaným místem je zde v ideálním případě drop z balvanu do prudšího hrabankového svahu. Někteří seskakují, jiní raději volí pokusy o sjezd balvanu z boku! Tomu nenahrává jednak nájezdová stopa a pak ani strom, kolem kterého se musí takoví jezdci řídítky a pravým loktem doslova obtočit. Padají zde i pokusy o méně obvyklé variace na téma „seběhnu to po svých”, anebo „vezmu to přes drop, ale zkusím ho jen přejet”.

K vidění jsou více i méně povedené pokusy o zdolání daného úseku, z čehož ty divácky nejzajímavější byly typicky potrhnuté broušením kovu o šutr. Seskakuji drop a hned za další zatáčkou čeká další „pikoška”! Hodně ostrá pravotočivá zatáčka z prudkého svahu, na kterém se vyskytuje několik větších kamenů, které vysloveně říkají, že kdo si nedá pozor, půjde přes řídítka…

Bez kontrolovaného odhození zadního kola to tady, alespoň z mého pohledu, nepůjde! Najíždím si asi pětkrát, ale bez úspěchu. Za těch 15 minut, co jsem tady přibližně strávil, nevidím tento úsek sjet nikoho. Ač to moje ego těžce nese, volím způsob zdolání po svých a jsem rozhodnut to uplatnit i v závodě, pokud mě do druhého dne neosvítí jezdecká múza. Duchna kvituje a dodává, že pětku asi radši poběží celou.

Tohle už dojedeme

Zbytek trati už je oproti začátku procházka růžovým sadem, i když i tam se nachází pár úseků, které si raději párkrát vytlačím zpět, abych je dostal více do ruky. Delší dobu se zasekávám ještě na závěrečné kamenité sekci zakončené dropem z balvanu přes další kámen s nabroušenou protihranou!

Když píšu nabroušenou, tak myslím skutečně nabroušenou! Pár jezdců přede mnou se činilo a pár pokusů o opracování kamene pedálem evidentně během dne proběhlo… Rychlost ale typicky vyřeší ledacos a ve finále mě tato část RZ vlastně baví asi nejvíc. Duchna hudruje, že ho moje opakované pokusy už nebaví, a jedou s Martinem napřed k parkovišti.

Ráno bude čas si přispat

Prezentace má dle oficiálních propozic v sobotu probíhat pouze do 17 hodin, což je zhruba čas, kdy se po tréninku teprve dostáváme na parkoviště u trailů, ale přesto si říkáme, že se u zimního stadionu v Trutnově, kde se nachází základna závodu, zkusíme zastavit. Máme štěstí. Pořadatelé prodlužují prezentaci do půl šesté a my tak fasujeme startovní čísla a samolepky s rozpisem našich startovních časů do jednotlivých RZ ještě v sobotu večer.

V kombinaci s faktem, že startuji až v 11:34, to pro mne znamená, že si mohu ráno s klidem přispat. Duchna je na tom podobně, startuje deset minut přede mnou. Celkově nás v kategorii Elite čeká pět RZ, které i včetně transferů musíme zdolat za pět a třičtvrtě hodiny. To samé platí pro kategorii Masters. Kategorie Hobby a Ženy mají o jednu RZ méně, pro Juniory byly pak nachystány RZ tři. Vypadá to na dlouhý a náročný den v sedle.

Po velmi mizerném burgeru v hotelové restauraci a diskuzi nad aktuální situací doma i ve světě to rozpouštíme a jdeme spát. Duchna posilněn pivem striktně odmítá nabídku přistýlky u mě na pokoji a tvrdošíjně nocuje v autě.

No štréés!

V neděli ráno vyspávám dle libosti, nikam nepospíchám a stejně mi po snídani do startu zbývá asi hodina a půl. Moře času na přípravu kola i sebe. Během této doby zjišťuji, že mám sice skvělou novou přilbu s odepínatelným chráničem brady (moje dojmy z Bell Super DH MIPS se na BikeAndRide objeví snad již brzy), ale již jsem úplně nedohlédl, jak bez batohu při transferech naložit s odepnutou částí přilby! Úkol do příště zní jasně, dneska to holt jistí řídítka, anebo můj vlastní krk (nakonec jsem v průběhu dne zvolil druhou variantu, ale nejpohodlnější to rozhodně nebylo).

Čtvrt hodinky před startem se přesouvám k zimnímu stadionu, vyzvedávám si čip, rozdám pár přátelských pěstiček, na otázku ostříleného speakera podobných akcí Michala Berky, jak se naše skupinka cítí pár vteřin před startem, odpovídám, že „Krásně!” a už nám to odpočítávají.

Přesně v 11:34 vyrážíme od stadionu po cyklostezce směrem k areálu Trutnov Trails, respektive vstříc startu první RZ. Cyklostezka tvoří přibližně prvních pět kilometrů přesunu, je to po rovině podél vody a odsýpá to. Pak už jsme ale konečně v lese. Cestou k Panskému stoupáku míjím občerstvovačku, ale ani u ní nezastavuji. Jednak jsme sotva vyjeli, jednak mám jídla i pití u sebe zatím dost a pak mě také flapjacky schované pod elasťáky docela dřou do stehen, tak je třeba začít konzumaci právě u nich. Stoupák za čerstva vylétnu jak nic a na startu jsem víc jak dvacet minut před předepsaným časem. Duchna bručí, že jsem nahoře nějak rychle.

reklama

Enduro Trutnov Trails 2018 – RZ1

Do první eRZety se vrhám přesně hodinu po startu celého závodu. Vím, že je dlouhá, a taky vím, že je potřeba si trochu rozvrhnout síly. Ale dokud je člověk na dohled ostatních, tak do toho samozřejmě musí dupat jako idiot, aby alespoň vypadal, že má po zimě našlapáno. Začátek vede po hřebínku od Čížkových kamenů a je docela šlapavý. Tu a tam se objeví kámen nebo zatáčka, ale celkově je to spíš hodně o šlapání a pumpování.

Je tu i pár diváků, kteří mi nezapomenou připomenout, že mám dupat. Poslouchám, ale dochází mi dost brzo a pouze to začíná generovat zbytečné chyby. Kde to jde, šlapání střídavě prokládám pumpováním, abych vůbec dojel dolů. Na horizontu, kde se nachází prudký sjezd po skalce, je samozřejmě diváků nejvíce – lidé mají rádi krev a shromažďují se tam, kde je šance, že nějakou uvidí. Dav naštěstí neuspokojuji.

Samotná skalka je takovým přechodem mezi tvrdým povrchem, který se nachází na hřebeni, a měkkou lesní hrabankou, která následuje od ní až skoro do konce. Tato část vede spíše po vrstevnici a je docela rychlá a přímá. Občas je třeba překonat hromadu kamenů, ale jinak je to spíše o fyzičce. Po prvním protnutí lesní cesty, která se využívá k transferům, se sklon sice o něco zvýší, ale pořád se vše odehrává ve stylu pumpování po vrstevnici následovaného prudkým switchbackem, abych se dostal zase znovu na vrstevnici.

Takto se to střídalo až do dalšího přejezdu lesní cesty. V tu chvíli už mám kousek před sebou závodníka startujícího minutu přede mnou. Za cestou se to konečně zlomí a přibude trocha sjezdového sbíjení přes vyježděné hrboly. Tam už olizuji jeho zadní kolo a jakmile se trail rozšíří a začne na pár metrů stoupat, taktně mi uhýbá a já mám možnost dostat se před něj.

Následuje už jen závěrečný sprint po rovině až do cíle. Chyb jsem nasekal dost, hlavně v otevřených vracečkách, a sotva popadám dech, ale stejně cítím, že jsem se fyzicky mohl kousnout více. Nějak jsem čekal, že závěr přijde až později, než skutečně přišel… Když je blbá hlava, trpí celkový čas.

Transfer na druhou RZ je z větší části totožný s tím na jedničku, jen cca poslední půlkilometr je naveden přes kamenitý a kořenitý hřebínek jinak. Duchna si šetří vlastní zásoby jídla na později a raději nic nekonzumuje, aby se vzápětí dozvěděl, že na dalším transferu je občerstvovačka.

Enduro Trutnov Trails 2018 – RZ2

Do RZ2 startuji necelou hodinu po RZ1 a vše začíná hned krátkou dupačkou do kopce. Výšlap není naštěstí nijak dlouhý a vzápětí už zase klesám po prudkém sjezdu z vyskládaných kamenů s hrabankovým esíčkem okolo stromu přibližně v jeho polovině. Pak začíná pro změnu zase poměrně dlouhá šlapavá sekce – nejprve do mírného stoupání a následně po rovině.

Celkově na mě po posledním transferu padla taková prazvláštní únava a tady je to hodně znát. Docela brzo na to, že mám před sebou ještě tři a půl RZ. Charakterem je tento trail hodně podobný střední části jedničky – to znamená jen velmi mírný sklon, hodně šlapání a pumpování po převážně nerozbitém terénu, kde se tu a tam objeví krátká kamenitá sekce, a otevřené zatáčky na tvrdém i hrabankovém podkladu.

Technicky není tato trať vlastně vůbec náročná, o to víc mě tady ale rozebírá moje fyzická kondice. Od začátku cítím, že je vše kompletně špatně a nedokážu chytnout rytmus. Pokud to takto půjde dál, přivezu si po dnešku domů leda tak z ostudy kabát.

Celá RZ2 je přibližně o půl minuty kratší než jednička, ale pocitově jsem se na ní trápil asi tak třikrát tolik. Posledních dvacet sekund dojíždím v závěsu za jezdcem přede mnou, abychom do cíle dorazili společně. Tady ocením použitou časomíru, která nevyžaduje manuální snímání čipu, kdy se ještě mnohdy nedaří načíst jej hned a čas mezitím běží a běží…

Můj dojem z jízdy nakonec potvrdil i výsledný čas, kdy právě tato jízda byla, co se celkového pořadí týče, moje jednoznačně nejslabší. 50 sekund za nejrychlejším Vojtou Bláhou a celkově až 61. čas! Víc asi netřeba dodávat, tuto RZ jsem si v hlavě raději vyškrtnul.

Enduro Trutnov Trail 2018 – občerstvení a transfer na RZ3

Cestou na start RZ3 se zastavuji na občerstvovačce a láduji se melounem a dalšími formami energie, které jsou tu k dispozici. Ionťák bohužel došel a voda na další várku je v tu chvíli teprve na cestě. Beru proto alespoň lahev obyčejné vody, ať pošetřím své zásoby a šlapu k vrcholu. Tentokrát cesta nevede přes Panský stoupák, ale po poměrně prudké lesní cestě, která začíná hned u občerstvovačky. Většina jezdců tlačí, já volím výšlap v sedle.

Mám vypozorováno, že když si držím alespoň určitou kadenci, tak nejsem na kopci o nic víc unavený, než kdybych šel po svých, a zároveň budu mít před startem více času na odpočinek, protože je to prostě rychlejší. U startu RZ3, který je od jedničky vzdálen, co bys Čížkovým kamenem dohodil, potkávám Duchnu. Duchna se kasá, že to vzal oklikou přes Panský stoupák a při transferu na závěrečnou RZ to udělá zrovna tak.

Enduro Trutnov Trail 2018 – RZ3

Od RZ2 uběhla více jak hodina, do startu trojky mi zbývá pár sekund a já zjišťuji, že si trať po sobotních ranní jízdě vlastně vůbec nepamatuji. Tři, dva, jedna… opírám se do pedálů a do mírného úvodní stoupání klasicky dupu, co to dá (ostatní na startu se přeci dívají, je třeba udělat dojem). Část vedoucí po hřebeni od Čížkových kamenů je vlastně zčásti totožná s RZ1. Na rozcestí, kde se jednička odkláněla doleva, však pokračuji rovně.

Na otevřených úsecích se snažím šlapat, čím víc se ale blíží konec hřebenu, tím rychleji přibývá kamení, mezi kterým je třeba prokličkovat nebo se přes něj dostat, a šlapání tak nahrazuje snaha udržet si alespoň nějakou rychlost pumpováním na bikrosáka. Na samotném konci hřebene se nachází úsek, který jsem si v sobotu najížděl několikrát – proplétačka mezi balvanem a stromy do ostrého switchbacku ve svahu následovaného techničtější kamenitou sekcí.

Jel jsem to několikrát, tak to mám přeci najisto… můžu to tam poslat trochu v rychlosti. Chyba! Samozřejmě to lehce přepaluji, do zatáčky se úplně nevejdu a přední kolo se mi zamyká o hranu. Zadní kolo se následně zvedá od země, vnitřní nohou odšlapávám a nějakým zázrakem odvracím výlet přes řidítka. Za záchranu bych si dal jedničku, ale kdybych to celé nemusel absolvovat vůbec, bylo by to přeci jen lepší.

Do kamenité sekce samozřejmě najíždím zcela bez rychlosti, takže si mě to trochu podává, ale držím to. Následuje kratší stoupání, kde předjíždím zase jezdce startujícího přede mnou. Timing ideální, protože na konci stoupání se trať napojuje na jeden z klasických trailů Trutnov Trails, které se tu běžně mimo závody jezdí, a tam už bych se tak snadno dopředu nedostal.

Singlem dojíždím až k lesní cestě, po jejímž přejezdu se dostávám do sekce, která je svým charakterem velmi podobná závěru jedničky – to znamená traverzování po vrstevnici prokládané prudkými switchbacky. Jeden ze switchbacků, který jsem se v sobotu naučil jezdit více přes vnitřek mimo hlavní stopu, samozřejmě teď už vypadá úplně jinak a já se vezu vybržděným tobogánem zcela jinam, než bych v ideálním případě chtěl.

Hezky jsem se na tuto RZ připravil, jen co je pravda. Po dalším přejezdu cesty přichází naštěstí trochu sjezdové masáže v boulích, překonání několika málo kamenů a konečně se blíží zasloužený cíl. Lapám po dechu, ale nejdelší eRZetu závodu mám za sebou. Škoda těch zbytečných chyb.

Transfer k RZ4 vede po stejné cestě, kterou se jelo na dvojku. Voda mi pomalu dochází, ale cestou na pětku mě čeká ještě návštěva občerstvovačky, tak s tím už nějak vydržím. Do okolí startu se dostávám 33 minut před svým předepsaným časem… To je na odpočinek víc než dost, ale dříve odstartovat stejně nemohu, tak s ostatními vyplňujeme čas klábosením a doplňováním energie v různých podobách. Duchna tentokrát nedělá ani neříká nic zajímavého, je mi líto…

Enduro Trutnov Trail 2018 – RZ5

RZ4 mě v tréninku hodně bavila, tak uvidíme, jak se zadaří naostro. Začátek je rovinatější a šlapavý s občasným kličkováním mezi kameny. Nic složitého, přesto se mi daří o jeden z nich téměř upálit přehazovačku. To už chce talent! Pár metrů na to předvádím fotografovi, jak se skoro nevejít do zcela přehledné a triviální klopenky. To taky nedokáže každý!

V podobném duchu se trať nese ještě pár set metrů, povrch je spíše tvrdší, kamenů lehce přibývá. Prošvištím to přes umělou rockgarden, klasicky protnu lesní cestu a v tu chvíli se už dostávám do části opět tvořené jedním z regulérních Trutnov Trails singlů. Tady to jede docela hezky, ale to bude případ i ostatních. Klopenky jsou hezky široké a po pár zákrutách přichází Whistler sekce.

Viděl jsem video záznam z Přemkovi přilby a když se to umí, je ostrá varianta průjezdu skutečně i dost rychlá. To ale není můj případ, takže jako většina ostatních servíruju divákům, kterých je tu požehnaně (ano, opět další atraktivní místo, kde je šance vidět krev), zklamání v podobě volby jednodušší stopy. Kromě toho, že je to v mém případě rychlejší, je to zároveň i sázka na jistotu, protože se zde nevyskytuje žádná záludnost.

Na louce za Whistlerem vykružuji několik nižších klopenek a jelikož zapomínám, co následuje, pouštím to za navazující horizont rychleji, než by bylo zdrávo. Kamenité koryto vyskládané z velkých balvanů a svým profilem připomínající písmeno „V” mi roztančí řidítka do rytmů lambády, ale držím to. Ještě že bylo sucho, po dešti bych z toho tak snadno asi nevyvázl.

Následující traverzování svahu je hodně fyzické, občas je třeba překonat menší rockgarden, ale jinak to tady táhnou hlavně plíce, nohy a pumpující paže. Před dalším přejezdem cesty si maximálním snížením těžiště ještě hlídám trakci na mírně rozbahněném odkloněném výjezdu z jakési přírodní U-rampy, ale gumy drží jak přibité.

Taktéž úplný závěr RZ4 je spíše fyzický, traverzuje se tu, switchbackuje v hrabance a taky tu mám konečně na dohled startujícího přede mnou. Třešničkou na konec je pak průjezd „myší dírou” v podobě propustku pod vlakovou tratí. Jezdci s 800mm řidítky se sem prý v podstatě nevejdou… Ha!

Jenže já mám jen 785mm a na situaci tak hravě vyzrávám – zužuji svůj úchop, abych si případně nezlámal malíčky, a střídavě škrtajíc o levou a pravou stěnu tunelu se dostávám skrz. ERZeta krásná, výkon však nevalný. Tohle si za rámeček taky nedám!

reklama

Poslední transfer…

Transfer na poslední RZ je stejný jako pro trojku. Cestou se zastavuji na občerstvovačce, kde opět doplňuji energii melounem a předtím, než dojde voda, dokonce ukořisťuji dva kelímky ionťáku. Vlastní zásoby už jsem vyčerpal, na novou dodávku vody se mi čekat nechce, tak i přesto, že se energetickým drinkům ze zásady vyhýbám, beru do kapsy alespoň plechovku Red Bullu a vyrážím naposledy k vrcholu.

Únava už se hlásí o slovo, ale tlačit nechci. Ještě před vrcholem potkávám Duchnu, který to zase vzal přes Panský stoupák. Obviňuji ho z podvodnictví. Duchna se vymlouvá na komplikace s kontaktní čočkou, které musel řešit, a prý by to po regulérním transferu k RZ5 nahoru nestihl včas. Hmm, volba delší trasy přes Panský stoupák tudíž dává naprostý smysl!

Enduro Trutnov Trail 2018 – RZ5

Z poslední RZ mám trochu respekt – jsem už dost unavený a míst, kde se tu při troše nepozornosti dá „roznejtovat na prvočinitele”, se pár najde!!! A taky se najde i pár jezdců, kteří pro jistotu toto velké finále vynechali úplně a na start raději ani nedorazili. Kdo se ale bojí, nesmí do lesa. A já už v lese jsem. Současně s pípajícím odpočtem mě samotný Přéma odstartuje zvoláním „Jeď”. A já jedu!

Začátek po hřebeni už moc dobře znám a až do vracečky, kde pětka začíná nabírat na obrátkách, je totožný s RZ3. Ve vracečce náležitě zapózuji pro fotografa, protlumím drop z kamene, prosmýknu se už značně vybržděným switchbackem a blížím se k úseku, který jsem během tréninku nebyl schopen úspěšně najet. Fotograf časopisu Velo už zdálky křičí „Pojeď, Dejve!”, já hbitě odpovídám „Tohle neumím!”.

A protože co se v tréninku nenaučíš, v závodě spíš nenajdeš, pokusem o odhození zadního kola se ani nezdržuji a sbíhám srabácky svah po svých s kolem v ruce. Následujích pár set metrů je naštěstí výrazně klidnějších a já se mohu namísto běhu zaměřit zase na jízdu na kole.

Ve chvíli, kdy se dostanu na lesní cestu, po níž je třeba absolvovat přibližně 100 až 150 metrů ne zcela triviálního stoupání, vidím před sebou dalšího jezdce. Mise je jasná – předjet jej ještě před dalším nájezdem do lesa, jinak se za ním povezu nejspíš až do cíle. A diváci mě v tom náležitě povzbuzují. Vymačkávám ze sebe maximum, skoro potím krev a manévr úspěšně realizuji.

Na nájezdu do lesa se ohlížím za sebe a zjišťuji dvě věci. První z nich je, že jsem si vybudoval docela slušný náskok. Ta druhá pak, že jsem při tom na cestě nechal nejspíš jednu plíci. Lapám po dechu a na hrabankovém traverzu to prostě nechávám jet. Surfování v prudké hrabance s úvodní trefovačkou mezi stromy se mi v bezkyslíkovém deliriu daří na výbornou.

Oproti sobotě bych to tady sice už nepoznal, ale všechno teď tak nějak zapadalo do sebe, jak mělo, a povedlo se. Při nájezdu do kamenité sekce zakončené dropem z balvanu mám před sebou opět dalšího jezdce. V rychlosti protlumuji a na přejezdu cesty ho předjíždím. Na závěrečné palbě přírodním tobogánem si přišlapávám jen už asi dvakrát-třikrát, jinak to nechávám jet.

Na posledních pár metrech dojíždím dalšího jezdce. Bolí to, nemůžu popadnout dech, ale zároveň mám z této eRZety skutečně radost. Konečně se mi po celém dni pocitově povedla jízda podle mých představ a výsledný čas to následně i potvrzuje. Do úplného završení závodu zbývá už jen absolvovat přesun po cyklostezce zpátky k trutnovskému zimnímu stadionu. Po téměř šesti hodinách mám splněno. Bylo to dlouhé, bylo to náročné a bylo to fajn!

Epiloq

Po zpracování výsledků se dozvídám, že jsem nakonec skončil s časem 28:38.79 v Elite kategorii dvaatřicátý. Vděčím za to především poslední RZ, která mi výsledek dost zachránila, jinak by to byla asi pěkná bída. Od TOP 30 mě bohužel dělí pouhé čytři desetiny. Škoda, to by přeci jen vypadalo o něco lépe. Od TOP 20, kde bych se rád viděl, pak minuta a čtvrt. Motivace je jasná, je třeba ještě hodně trénovat. Duchna považuje za vítězství, že se nikde nerozlámal, takže vlastně dopadl lépe než já.

Závěrem nezbývá už nic jiného, než celé enduro závody na Trutnov Trails zhodnotit jako celek. Začnu špetičkou negace, a pak už to bude jenom legrace. Výhrady mám k celému víkendu asi jenom dvě. Tou první je určitě kvalita značení pro sobotní tréninky. Ač bylo povoleno trénovat již od devíti hodin ráno, RZ1 se doznačkovávala až okolo poledne, a občas nebylo úplně jasné, kudy na rozcestích jednotlivé RZ vlastně správně pokračují a místy ani kde končí. Během závodu bylo všude ale dostatek asistentů, kteří i jezdce závodící na oči vždy správně nasměrovali.

Druhé negativum jsem viděl v zásobení občerstvovací stanice vodou. Jeden barel byl zkrátka málo. Vše ostatní lze však označit pouze superlativy. Co mě hodně bavilo, byla časomíra. Zdatní vrchaři se sice na vrchol typicky dostanou s takovým předstihem, že před startem možná ani nebudou vědět, co roupama dělat, ale je to fér systém pro všechny a záleží na každém, jak si transfery rozvrhne.

Naprosto super je absence jakéhokoliv manuálního snímání čipů na startu i v cíli RZ. A pak ty tratě… Ty tratě! Čestvé, zábavné, dlouhé a fyzicky náročné. Takhle má vypadat enduro. Nebojím se říct, že to byl nejlepší závod, co jsem kdy jel. Obrovské díky Přémovi i ostatním, kteří se na přípravě akce podíleli a celý víkend se o nás starali. Pro každého, komu nevoní enduro v parku, ale chce závodit na čerstvém, je Trutnovské Enduro povinnost. Já se za rok rozhodně velmi rád zúčastním znova!

Text: David Svoboda | Foto: Přemysl Aubrecht (Trutnov Trails) 

Minulou neděli se v Trutnově otevírala letošní Enduro sezóna, přičemž více než podrobnou reportáž z tohoto závodu pro vás sepsal David Svoboda, náš vyslanec za team vbikeAndRide.cz. Na Trutnovské Enduro se ale vypravila i Tereza Vybíralová, kterou jste měli šanci poznat jako ambasadoru značky Whyte.  

Text: Tereza Vybíralová |  Úvodní foto: Přemysl Aubrecht (Trutnov Trails)

Pro Téru, jak jí její okolí říká, bylo Enduro Trutnov Trails prvním zážitkem tohoto druhu vůbec, proto je rozhodně zajímavé přečíst si, jaké jsou její zážitky a případně je porovnat s postřehy, které si z této akce přivezl ostřílený závodník David a teamový „glosátor“ Duchna!

Enduro Trutnov Trails 2018 – Tereza Vybíralová

Enduro Trutnov Trails pro mě nebyl jen prvním závodem sezóny, ale prvním pořádným enduro závodem vůbec! A jaké že to bylo? Naprosto super!

Asi týden před závodem se na mě ze všech stran začalo hrnout, že to nebude sranda, že v Trutnově jsou nejtěžší tratě vůbec a že to asi na začátek není úplně ono!!! Nervózní jsem z toho byla až do startu… A jak! Místo sobotního studování tratí jsme spíše testovali, kde točí nejlepšího Krakonoše. V neděli pak nezbývalo nic jiného než jet primárně na oči .

Rychle se ještě potkáváme s týmovým parťákem Petrem Letákem, dáváme dohromady nové dresy, vybavení a přezouváme Pomněnku (moje nové kolo Whyte S-150) na bezduše. Děkuju za pomoc a vydávám se domů, do maringotky Maríny ve vedlejší vesnici.

Ranní ptáče na startu nepláče…

Holky startují brzy, chvilku po deváté se po dvojicích vydáváme na start první RZ. Už úvodní stoupák mi dal pěkně zabrat, nahoře nezbývá moc času – akorát tak natáhnout chrániče a jde se na to! Na jedničce se prý hodně šlape… Jak velká je to dřina jsem si ale nedokázala představit. V cíli sháním náhradní plíce a přemýšlím, jak takhle máme zvládnout ještě půl dne. Narychlo prohlížím kolo, jestli drží a funguje, ale na rozdíl ode mě se zdá být ve výborné kondici.

Znovu nahoru, a je tu dvojka… Síly docházejí a místo dupání do pedálů začínám co chvilku poposedávat a odpočívat. Jediným cílem se stává v pohodě a bez pádu dojet na konec. Nálada ale panuje pořád výborná, občerstvovačka je perfektní a představení jede dál.

Na třetí RZ vyhlížím konec za každou zatáčkou, až tak moc to bolí! V cíli se nás sjíždí hned několik, se spoustou šrámů, obličejem od hlíny a naraženinami. Někdo statečně vydrží, někdo musí odstoupit. Poslední výšlap nahoru a budeme to mít za sebou. Tak zamknout tlumič, naladit nejoblíbenější převod (padesátizubou orlí pilu) a jedeme .

reklama

Už jen čtyřku a pak Krakonošovu desítku!

Čtyřka vede částečně po Trailu pod jeskyňkou, se známým Whistlerem. Prý je to dost z kopce, což by mi mohlo sednout. Prolítávám nejtěžší místa, Pomněnka mě všude podrží, jede skvěle a bez ztráty kytičky mě dopraví bez jediného pádu až do cíle. A je to!

Dojíždíme zpět do Trutnova, s úsměvem od ucha k uchu. Tak tohle jsou enduro závody? To mě baví!

Výsledky už jsou jen třešničkou, mám to za 9 a mám radost. Celá brněnská banda je v pořádku v cíli a Krakonoš zase teče proudem. Zůstáváme tu ještě pár dní, komu by se taky chtělo z tohohle ráje domů.

Díky za parádní závod a nashle zase za pár dní, uvidíme se na Blinduru na Lipně!

Whyte Racing Team / SRAM / Cykložitný

Text: Tereza Vybíralová |  Foto: whyte.cz

Jirku nejspíš znáte jako jezdce, který se svého času dost intenzivně věnoval enduro závodům, kde nezřídka kdy slušně bodoval, sbíral drahé kovy a nejednou i celému závodu kraloval. Pak se ale situace změnila, Jirka začal jezdit více maratony a jiné rychlostní disciplíny a nyní koketuje s eBiky. Co ho k tomu vedlo a čeho aktuálně dosáhl?

Krom jiného dosáhl před týdnem na první místo v závodě Bosch eMTB Challenge pořádaném v rámci festivalu u Lago di Garda, jehož součástí je tradičně maraton, pár let již také enduro a nově závod elektrokol. Ten se skládá z několika dílčích disciplín – hodně stručně soutěž v jízdě do kopce, z kopce a v orientaci. Nechme ale raději promluvit samotného Jirku, kterého jsme po jeho úspěchu na dálku vyzpovídali.

Na eBiku jezdíš, minimálně dle příspěvků na Instagramu, již delší čas. Byla to pro tebe zatím jen zábava, práce, nebo jsi měl od začátku ambice účastnit se závodů eMTB, které se vlastně teprve rodí?

„Závody nebyly hlavní priorita, ale jak jsem objevil evropský seriál, tak byl logický krok nějaký závod eMTB vyzkoušet. Zajímal nás hlavně formát a skutečný závodní test, ze kterého jsou data a zkušenosti pro další vývoj jednoznačně nejcennější.“

Jak vlastně vnímáš závody vypsané pro eBiky? Myslíš, že má smysl zařadit je mezi klasické disciplíny, nebo je potřeba pro ně vymyslet jiný, originální koncept?

 „Jednoznačně fandím tomu, aby se závody stavěly cíleně ušité na míru eBikům. Klasický maraton nebo enduro závod na elektrokole nedává příliš smysl a ani nenabídne či nevyužije plný potenciál asistence. Na Gardě jsme měli trať skvěle namixovanou a měl jsem z toho velmi dobrý pocit, protože na klasickém kole by třeba výjezdové erzety byly nereálné! Pokud to půjde tímto směrem, budu jedině rád. Vyplnit prostor mezi cyklistickými a motorkovými závody – to zní vážně dobře.“

Dívám se do obecného popisu závodu, kde se hovoří o tom, že se Bosch eMTB Challenge na Gardě, kde jsi vyhrál svou kategorii, skládal z částí zaměřených na výjezd, sjezd a orientaci. Můžeš nám popsat, jak to celé vypadalo a probíhalo v praxi?

„Trasa byla před závodem tajná, mapku jsme dostali až těsně před startem. Zde byly vyznačené měřené úseky a checkpointy, které musel jezdec zaznamenat na chip, jinak dostal penalizaci. Velmi zajímavé byly výjezdové erzety, kde každé šlápnutí na zem znamenalo penalizaci 10 vteřin. Sjezdové erzety byly v podstatě stejné jako v běžném enduru, akorát se jely na oči.“

„Poslední erzeta byla ve městě s pár překážkami. Trať byla vyznačená páskami a checkpointy člověk musel hledat orientací v mapě. Soupeři ale rádi poradili a nebyl problém se chytit i nějaké skupinky. Do erzet se startovalo v minutových rozestupech a celkový čas na závod byl asi čtyři a půl hodiny. Klasicky vše potřebné si jezdec musel vézt sám.“

Nelze si nevšimnout, že již delší čas jezdíš na eBiku Rock Machine Blizzard INT. Jak jsi s tímto kolem spokojený? Používá nějaké speciální díly, které se na běžném produkčním stroji neobjevují?

„S celkovou funkčností jsem velmi spokojený, protože podvozek pracuje dobře i ve vysoké rychlosti a v těch nejhorších podmínkách. Testování v San Remu bylo zásadní pro to, abych nasbíral zkušenosti z tratí, které odpovídají úrovni světového poháru v DH a promítnul to všude jinde. Člověka už pak moc věcí nezaskočí. Aktuálně vozím sjezdové pneu WTB Convict v High Grip verzi v šíři 2,5“ a vyšší zdvih na vidlici, tedy kolem 170 mm. Klasické pluskové pneumatiky jsou zase ideální do nezpevněného terénu a určitě přijdou také na řadu.“

reklama

Jedním z tvých sponzorů je i společnost Halbich, zastupující na našem trhu odpružení Öhlins, ty ale Öhlins na kole nemáš, zatím?

„Aktuálně se čeká na nové pružinové modely vidlic Öhlins a hlavně na metrické tlumiče a další testování. Věřím, že společně dosáhneme perfektního celku, který pak bude k mání i v běžném prodeji.“

Z jiného soudku, pan Halbich, když jsme dávali dohromady test vidlice a tlumiče Öhlins pro BikeAndRide.cz, básnil o tom, jak skvělou kombinací je, když se nasadí dopředu 29“ kolo a vzadu se nechá 275Plus – prostě motokros! Stejnou cestou jde u své novinky třeba i Ghost. Zkoušel jsi i tuto kombinaci, nebo ti více vyhovuje vyváženost pluskových kol na obou frontách?

„Myslím, že hlavní výhoda těchto kombinací je u pevných kol spíše pro XC zaměření, kde s pluskovým obutím na zadním kole dosáhnete mnohem vyšší trakce a komfortu. S vhodnou pneu navíc neztratíte ani tolik na celkové rychlosti ve valivém odporu. Sám tuhle kombinaci používám na pevném eBiku a není to vůbec špatné.“

„Pro enduro je problém hlavně v odolnosti pluskových pneu, kde je vyšší riziko roztržení pláště a většinou nutnost používat ochranné vložky do ráfku. Myslím, že pro enduro nebo ježdění ve velmi náročném terénu je stále nejlepší se držet osvědčeného konceptu z běžných kol. Rád ale budu sledovat tento vývoj. Mimochodem Ghost vytvořil hodně zajímavý eBike.“

Ještě jedno podobné zamyšlení. Když jsme se bavili s panem Halbichem o elektrokolech, došli jsme k zajímavému dilematu. On říkal, že by pro něj, z pohledu motorkáře, bylo ideální, kdyby mělo eketrokolo klidně i o pět kilo víc! Já jako biker, zvyklý na svých 13-15 kg, bych byl naopak šťastný, kdyby měl eBike o pět kilo méně. Kde mezi těmito extrémy jsi ty jako člověk, který „vyrostl“ na trialové motorce, ale zároveň má dlouhodobé zkušenosti s klasickými MTB stroji, enduro závody atd.? 

„Myslím si, že zásadní je mít vyvážené vlastnosti a perfektní funkčnost. Já osobně nemám s ovládáním vyšší váhy problém, protože z motorek mi to přijde přirozené a eBike je stále, oproti motorce, hodně lehký stroj. Samozřejmě vyšší váha znamená i vyšší energetickou náročnost a vyšší nároky na pevnost, takže jít výš by žádalo mnoho úprav.“

„Předpokládám, že postupným vývojem půjde hmotnost eBiků dolů, ale to je jako u běžných enduro kol. Hnát se bezhlavě za váhovou úsporou má za následek ničení materiálu a zhoršení jízdních vlastností. Zkušenosti mi říkají jít spíše cestou trvanlivosti a dobré funkce na co nejdelší dobu.“

Jiří Fikejz – Bosch eMTB Challenge

Jiří Fikejz – Bosch eMTB Challenge

Řekl bys, že právě zkušenosti s trialovou motorkou jsou pro tebe zásadní výhodou proti „normálním“ bikerům, kteří vždy jezdili jen bez motoru? 

„Jednoznačně! Já jsem otevřený novým věcem a testování novinek je mojí vášní a částečně i prací. Na eBiku jsem se cítil hned jako doma. Spoustu věcí aplikuji z motorky i v běžné cyklistice, ale na eBikách je to skutečně intenzivní a pomáhá mi to věci mnohem lépe pochopit a dávat do souvislostí.“

Ostatně, připomíná ti eBike více jízdu na motorce, jízdu na kole, nebo je to prostě mix obojího?

„Podle toho, kde zrovna jezdím. Ale hlavní směr je ten cyklistický. Jde taky o to, že využívám hlavně slabou dopomoc a snažím se na eBiku i regulérně trénovat.“

Jirko díky za tvůj čas a rozhovor!

Vás čtenáře bych rád upozornil, že jsme rozhovor s Jirkou připravovali společně s redakcí ebaction.cz (tištěný magazín Electric Bike Action), proto se jeho druhá část objeví právě na tomto webu a později se toto téma promítne i v časopisu. S odstupem jej zveřejníme v celé délce i u nás.

Foto: Rock Machine / Jiří Fikejz

První závody sezony se, alespoň pro mě, obvykle nesou zejména ve smyslu „čááu, jsme se dlouho neviděli, jak je?“ Aneb řadu tváří člověk vidí skoro po půl roce a než ladit kolo, raději obejít pár známých, potřást si rukou, případně si dát cool pěstičku. S Michalovo rekordem více jak 500 účastníků na Blinduru měl člověk navíc jistotu, že minimálně na „pár“ známých opravdu narazí.

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Petr Bureš
Tento základní plán se skutečně vydařil a já se zde potkala s hromadou známých a „závodních kamarádů“. Na pár z nich jsem narazila již před týdnem na Enduro Trutnov Trails (report BikeAndRide – report Téra Whyte Enduro team), ale zde, při neskutečně hojné účasti, člověk mával, zdravil a pěstičkoval na každém kroku! Malou šmouhu na tom všem udělala zrada v předpovědi počasí, kterou bych shrnula „small talkem“ s lanovkářem Lipna:

„No na sobotu původně hlásili sluníčko a asi 25 stupňů!“ Hlásím při pohledu na zatažené nebe. Lanovkář na mě vykulí oči a povídá: „Jo? A odkud jste?“„No…a není to jedno?“, řeknu trochu drze, protože nevidím souvislost mezi mým bydlištěm a klamavou předpovědí počasí. „Proč, ptám se přihlouple?“ „No, kdybyste totiž byla místní, tak víte, že na Lipno žádná předpověď počasí neplatí a že je tady vždycky počasí naprosto naopak, než co hlásí rosničky!“ Tím mi pán všechno vysvětlil, díky!

Těším se, proto déšť nevadí! (sobota)

Natěšenost na lipenské traily ale mnohonásobně převýšila zjevně nejen moje obavy z deště, takže sobotní tři erzety beztak podlehly takřka všem jezdcům ze startovní listiny! Jakože skoro nikdo nevzdal kvůli počasí… Zatímco první erzeta byla téměř shodná s tou loňskou (až na to, že tentokrát úvodní část nebyla bagrové oraniště, ale pěkně vyhlazený flow trail), zbylé dvě už pro nás byly hrabankové novinky.

Jednička sice člověka na začátku nutila pořád šlapat, pak se ale zalomila a kromě pár zpomalovacích cikcaků pod lanovkou nás ve svižném „floučku“ dovezla až do cíle.

Oproti tomu na druhé čistě hrabankové erzetě hledám osobně „flow“ jen stěží, což úplně asi není chyba stavitelů, ale spíš mého lovení pedálu někde v roští, kterým projedu a pak taky bržděním v každé zatáčce, protože neumím čumět dál než pod přední kolo.

Korunu tomu nasazuju kousek od cíle, kde mě snad poprvé v životě rozhodí fandění a v okamžiku, kdy slyším někoho z plna hrdla slyšet „Andrejkooooo, pojééééééééď!!“ mě nenapadne nic lepšího než předním kolem trefit pařez! K zemi sice nejdu, ale je to škoda, protože pro cílové diváky by to bylo určitě atraktivnější, než to moje vycvakávání, následné otáčení kola kolem pařezu a pak až neohrabané nasednutí. Příště!

Trojka už mi přijde jezdivější a docela rozmanitá – zahrnovala jednak jízdu lesním trailem, borůvčím, a pak také jízdu mimo trail a následný běh do kopce ven z borůvčí J Kdo na trojce nezabloudil, jako by nebyl, ale od toho to je na oči, tak máme koukat, že jo. Zbytek mi ale seděl a potěšila mě i technika v kořenech kousek před cílem, takže trojka byla za mě nejpovedenější.

reklama

Sobotní nočka, mrkající očka!

V sobotu po sedmé se odehrála i noční erzetza, na kterou jsme nejdřív všichni hudrovali, že už jsme vykoupaný, suchý, kola máme umytý a tak podobně! Nakonec jsme ale odcházeli s pocitem, že ten den jsme si na noční erzetě zajezdili asi nejvíc a nejlíp a navíc jsme se kulturně obohatili v roli diváka a fanouška. Těžko říct, co nás bavilo víc!

Když kámoš Jirka navíc fandil jedné sympatické bikerce, stihla po něm za jízdy hodit okouzlující pohled a snad i mrkla… Tímto hledáme zmíněnou slečnu, jestli by prý sem nemohla napsat svoje číslo! J

Nedělní slunce!

Neděle mi s erzetami sedí víc – jsou víc z kopce a míň se šlape. Hned první se mi líbí technikou v kořenech a kamenech, čímž jí šlapavé úseky mile ráda prominu. Druhá, respektive šestá závodní erzeta je taky „in“, protože zahrnuje v posledních letech módní hrabanku a lahodí tak zejména těm, kteří kritizují bikeparkové erzety. Letos se totiž Blinduro dotklo bikeparku jen čtvrtou sobotní erzetou, která byla ale pro většinu jezdců za tmy, takže možná někteří ani nepoznali, že nějakým bikeparkem jedou. Zejména ti bez světla. Za mě erzeta dostává body za „rychlej průlet“ lesem a hravý lesní boule.

Poslední erzeta byla jako pověstná třešinka na dortu už jen z toho důvodu, že nás Terka Votavová hned na startu navnadila slovy: „Je tam dropík, asi takhle velkej“ a ukáže si k pasu. Rychle tam teda naženeme kámoše Toma, ať nám tam kouká udělat fotku, když už nám žádnou neudělal v sobotu.

Všichni máme nakonec dokonce video, navíc v populárním slowmotionu, tak si připadáme hustě. Tedy až na Petra, který čekal skok fakt k pasu a myslel, že stihne udělat tríček ve vzduchu. No a nestihl, takže ryl při dopadu nohou v zemi!

Jinak byla poslední erzeta pěkně rychlá, technická, přes kořeny i kameny a trail si mou přízeň získal i závěrečnými hupíky a zlomy, za které nebylo vidět, takže se člověk na trati ke konci i docela „vzrušil“.

Díky za super závod!

Asi není úplně jednoduché zvládnout organizačně víc jak 500 lidí, navíc při enduru, ale tady se to povedlo parádně. Neměli jsme fronty do erzet, ani na mytí kol, ani na servis, který jsem hned asi třikrát využila! Radost mi udělaly i wafle od Nutrendu (nebo co bylo to dobrý v cíli?) a taky štěně u Redbullu, se kterým mi majitelka dovolila se pomazlit.

Podle vytížení štěňátka bych jako jediné zlepšení do příště navrhovala zařídit alespoň pět těchhle mazlíků, aby se dostalo na všechny

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Petr Bureš / Tom Rucký

Od Enduro – Trutnov Trails neuběhl ani týden a závoduchtiví enduristé dostali opět šanci poměřit vzájemně své síly. Severovýchod Čech vystřídalo jihočeské Lipno nad Vltavou, vyprahlou hrabanku více či méně zdravé množství bláta (zde záleží na úhlu pohledu) a možnost předchozího tréninku nahradilo ježdění čistě na oči… alespoň pro některé…

Text: David Svoboda | Foto: Petr Bureš / Zuzka Fotí (facebook/Flicr)

Následně stačí zmínit druhý závodní den, jednu „noční“ RZ a přibližně dvě dodatečné stovky jezdců, a stručná definice druhého ročníku jarního Blindura je na světě.

Na Lipno je cesta dlouhá…

V duchu hesla „na Lipno je cesta dlouhá, v sobotu jede jen trouba“ vyrážíme ve složení já, Duchna a kamarád Radek na už v pátek po práci. Na místo dorážíme okolo desáté večer a potkáváme se tu ještě s ostříleným závodníkem a kameramanem Tomem alias Losem Tomanosem, který sem dorazil i s rodinkou. I tak dlouhý den završila ještě zmíněná cesta, a tak jdeme na kutě relativně brzy.

Ráno není kam pospíchat, víme totiž, že startujeme cca až v polovině startovního pole, tedy časově někdy okolo jedné hodiny odpoledne! Ráno je potřeba si pouze vyzvednout startovní čísla, a tak ladíme budík na půl deváté, ať si dáme předtím ještě snídani. A jak bylo naplánováno, tak jsme též učinili. Sobotní prezentace je otázka cca půl minuty, proto se před návratem na apartmán jdeme ještě podívat, koho a co lze potkat na parkovišti skiareálu, které se na celý víkend stalo základnou závodu.

Mimo jiné si vyslechneme i úvodní slova Frkyho (Michal Prokop) a Zdeňka Póla během takzvaného „riders’ meetingu“. Tou dobou už ale vzhledem k nižším teplotám a hromadící se oblačnosti začínáme všichni zpochybňovat korektnost předpovědi počasí, která pro celý víkend avizovala sluníčko a teploty okolo 23 stupňů. Story s lanovkářem a místním koloritem předpovědi počasí dostatečně vykreslila již Andrea ve svém reportu…

Meteoradar blížící se smršť pouze potvrzuje – pršet začíná okolo poledne, a to celkem vydatně. Když se chystáme s Duchnou na start do prvního transferu, už jen lehce poprchává, ze stavu sjezdovky, na kteru máme z parkoviště výhled, je ale zřejmé, že vody spadlo více než dost. Do transferu s Duchnou a dalšími osmnácti kousky vyrážíme po pár slovech speakera přesně v jednu hodinu odpoledne, Radek startuje deset minut po nás.

Tom si tou dobou ještě plní žaludek špagetami, protože jde na řadu až o hodinu později, kdy už má být kompletně po dešti. Transfer na jedničku je hodně mírný, vede celou dobu po asfaltce, která křižuje kopec až k jeho samotnému vrcholu. Dostat se na nahoru je otázka přibližně patnácti minut lehkého šlapání. Protože je docela kosa a mokro, ani se neobtěžuji se sundáním chrániče brady z přilby a celý den odjíždím v režimu integrálky, abych moc neofouknul.

Blinduro 500 – RZ1

RZ1 startuje ze stejného místa jako loni a je kombinací loňské jedničky a parkového dojezdu šestky – za natažení rozhodně palec nahoru. Zároveň se ale dostáváme k tomu, že to pro navrátivší se účastníky nebylo tak úplně na oči. Platí to i pro mě. Díky mé neschopnosti a poněkud horší paměti mi to však k lepšímu času pomáhá zhruba… Zhruba vůbec!

Duchna se ještě před startem naopak díky své (ne)schopnosti rozeznat časoměrku Terku Votavovou od důchodkyně z nového video spotu od Specialized stará všem okolo a patřičnou dávku zábavy. Následně raději rychle prchá z místa činu po RZ pryč. Já jdu do akce pár jezdců po něm. První část trati je rovinatá, šlapavá a natažená po části místního flowtrailu. Po přibližně půl kilometru trať lipenská Flowtrail opouští a přechází do své střední části tvořené převážně slalomem vymlíkovaným v prudším svahu, kde začíná ta pravá mokrá zábava.

Kombinace odkloněných zatáček, bahnitého podkladu a vybržděné drážky se postarala pár jezdcům o zajímavé momenty. Ti, kteří startovali na úplném chvostu, to museli mít dvakrát tak zajímavé. Daří se mi to tu slušně držet pod kontrolou až do poslední zatáčky, která vracela jezdce z uklouzané mýtinky zpět mezi stromy (a taky na výrazně jistější hrabankový podklad), kde bohužel ztrácím grip a jdu mimo trať.

Sice to udržím odšlápnutím bez výletu mimo bicykl, ale než se z dolíčku mezi dvěma kmeny vyhrabu zpátky na trať, uběhne spousta cenných vteřinek. Zbytek lesní části už je bez jakýchkoliv zákeřností. Po opuštění lesa a přejezdu pár odkloněných zatáček na otevřené louce se následně dostávám do zmíněného parkového dojezdu.

Tady je to čistě o klopenkách a drobných lavicích. Bláta tu není zpočátku mnoho a tak jsem rozhodnut zde dohnat ztráty. Značně hluboké rochniště z mazlavého bláta, které se jako zázrakem vytvořilo mezi dvojicí lavic zhruba v polovině této sekce, mě však vzápětí vytrestá a jdu znova mimo trať. Tentokrát už to není takové drama, ale času to rozhodně nepomohlo. Od tohoto místa dále už pláště drží obstojně a tak se mi daří před cílem dojet ještě dva jezdce startující přede mnou.

Blinduro 500 – RZ2

Transfer zpátky na hřeben ke startu RZ2, který se nacházel nedaleko jedničky, byl naveden z drtivé většiny po místních singláčích a nebyl příliš dlouhý ani náročný. Přesto jsem se v bundě cestou vzhůru docela zapotil. Snad to bude v neděli bez deště, toto navrstvení mě při šlapání úplně nebaví, a jelikož jedu bez batohu, tak nemám jednotlivé vrstvy ani kam odkládat.

Ve chvíli, kdy jsem se dostal na vrchol, čekalo ve frontě na svou jízdu značné množství jezdců, díky čemuž byla alespoň čas trochu vychladnout a doplnit energii. Samotná RZ2 byla kompletní novinka. Od začátku do konce natažená po čerstvé hrabance, která ač promáčená, dokázala jezdce při kličkování mezi kmeny jehličnanů krásně podržet.

Ostré zatáčky střídají rychlejší rovné úseky, a jistotu trakce na měkkém povrchu pravidelně narušují oslizlé kořeny a pařízky, které je třeba překonat. Na rychlé rovince přibližně v polovině trati už mám opět na dohled dvojici jezdců přede mnou. Motivován dojet je co nejrychleji do toho šlapu o to usilovněji a v plné rychlosti se vrhám přes další hluboké rochniště, ve kterém mi obě kola zmizí jako v bažině.

Řidítka se mi roztančí, změna v rychlosti připomíná odhození kotvy, ale po pár šlápnutích se z toho dostávám bez ztráty kytičky. Dál už je to naštěstí jen po lesní cestě a nebo hrabance. Před nájezdem do lesa předjíždím po předchozím okřiknutí, že to beru zprava, prvního ze závodníků, na ostré pravotočivé zatáčce mezi stromy pak vzápětí vnitřní stopou přes pařízek zdolávám i druhého.

Tady to bylo hodně natěsno a nejsem na tuto skoro loktovačku úplně pyšný, o to spíše, že se jednalo o mladou slečnu. Dojezd eRZety je svým charakterem totožný s její úvodní částí – to znamená hrabanka, mokré kořeny a maximálně zábavné kličkování mezi stromy. Tato trať mě bavila hodně. Mohl jsem to určitě zajet rychleji, ale na druhou stranu jsem se vyvaroval fatálních chyb. Slečně se omlouvám, ale je to tvrdačka a bere to jistě v pohodě.

Blinduro 500 – RZ3

Transfer na RZ3 se nese ve znamení trápení se po rozbahněné cestě rozryté od těžké lesní techniky. Hmota, která se lepí na kola, je těžká, mazlavá a velmi ochotně se nabaluje. Šlapání v ní je tedy totálně za trest. Skóre však vylepšuje občerstvovací stanice, kterou potkáváme cestou, a která je dostatečně zazásobená. Dávám si ionťák, nějaké ovoce a hned zase vyrážím doklepnout posledních pár set metrů ke startu RZ3.

Zde jdeme s Radkem a Duchnou na řadu v podstatě ihned, většina ostatních se totiž zdržela u jídla. Samotná trať je z toho, co jsme doposud jeli, zatím nejdelší. Její sklon je povětšinou dost mírný a místy je potřeba dokonce stoupat. Celkově je to v prvních dvou třetinách hlavně o tom, kdo má jakou fyzičku a jak se umí kousnout a zabrat. Dokud plíce stíhají, je to vlastně technicky dost nenáročné.

Zároveň jsou tyto první dvě třetiny trati pro letošek i zcela nové, takže skutečně na oči. Jedu celou dobu sice ve stoje a narozdíl od loňska neodpočívám v sedle, ale síly mi dochází dost brzo. Doufal jsem, že jsem na tom letos lépe… Asi málo tréninku nebo motivace. Šlapání tedy prokládám krátkými odpočinky, kdy se jen vezu.

Závěrečná třetina je mi už známa z loňska, a tak již v těchto místech dokážu matně odhadnout, co mě ještě čeká a nemine a jak daleko je vlastně cíl. Šlapání do pedálů zde naštěstí nahrazují odkloněné zatáčky, které jsou po průjezdu předchozí poloviny startovního pole značně rozbržděné, a slušně kloužou. Na úplný závěr přichází krátký sprint po lesní cestě, ale nohám se už moc nechce.

Moc dobrý pocit z této RZ nemám, chtělo to víc srdíčka. Jakmile má odjeto celá naše přátelská trojice, vyrážíme po závěrečném transferu vedoucím převážně po cyklostezce okolo vodní nádrže Lipno zpět do skiareálu, kde se nachází definitivní cíl dopolední/odpolední části závodu. V číslech to zatím znamená zhruba 25 km, 750 výškových metrů, necelé dvě hodiny v sedle a dvě a třičtvrtě hodiny celkem od startu do prvního transferu. Zkrátka taková klasická popracovní vyjížďka, nic náročného.

Blinduro 500 – RZ4 (noční speciálka)

RZ4 má být jakýsi noční speciál… Asi pro zpestření, nebo jako náhrada za loňskou párty s grilováním, která prý měla ohlas jen u zlomku závodního pole. S touto „noční“ vložkou jsem však měl z mentálního hlediska osobně vcelku problém.

Jednak, pokud něco nazvu noční eRZetou, pak si troufnu směle podotknout, že by polovina závodníků neměla startovat za světla anebo za pološera, tedy bez nutnosti dodatečného umělého osvětlení, zatímco druhá polovina jede skutečně za tmy a bez světel by neviděla zhola nic!

Druhá věc byla cca pětihodinová časová prodleva mezi dojezdem denní a startem „noční“ části. S ohledem na ranní bahenní lázně, byla moje motivace a chuť jít po očistě a přemazání celého kola, přezutí předního pláště na semi-spike, sprše, částečném usušení věcí, lehké večeři a následné siestě, ještě jezdit, navíc za tmy, na bodě nula. Ne-li níže…

Odstartovat z parkoviště skiareálu do transferu ke startu RZ4 mám pár minut před půl devátou. Protože si ježdění se světlem na řidítkách/přilbě zrovna dvakrát neužívám a za poslední tři roky jsem jej absolvoval asi pouze třikrát, rozhoduji se to do kopce napálit, abych chytil ještě poslední zbytky světla, které zapadající slunce mohlo poskytnout.

Když po dojezdu na vrchol kopce přijíždím k frontě čítající odhadem 60 jezdců, je mi jasné, že to za světla už rozhodně nedopadne. Během půlhodinového čekání na startu se snažím alespoň nějak orientačně nastavit úhel svých světel. Šance, že to netrefím od oka úplně dobře jsou dost vysoko, což se potvrzuje již v prvních metrech po mém odpípnutí do poslední RZ toho dne.

Hned v druhé zatáčce se mi světlo na řidítkách protáčí a míří mi někam pod nohy ke šlapacímu středu. Bezva, na ten je vidět potřeba. Jedu tedy celou eRZetu jen na lampu na přilbě, která jednak není zdaleka tak silná, navíc jsem ji před startem namířil až moc blízko před sebe. Potřebné osvětlení do dálky tedy doháním zakloněním hlavy. Začíná to být čím dál lepší.

Celá trať je navedená po klasické parkovce pod lanem, kterou většina z vás pravděpodobně zná, proto ji není třeba příliš představovat. Ve zkratce ji lze charakterizovat dvěma slovy – klopenky a lavice. Dojezd do cíle je pak tvořen palbou po rozmáčené louce.

Odpípnout, načíst čip ve SportSoft stanu a můžeme zpátky na apartmán. Naděje, že stihneme po bleskové sprše ještě večeři v některé ze zdejších restaurací, se po rychlé obhlídce nabízených možností blíží k nule! Škoda…

Organizátoři přivedou na Lipno během jinak zcela mrtvé části sezóny přes 500 závodníků s doprovodem, ale nutkání jít dříve domů je zde pro podnikatele evidentně přednější, než ochota přijmout půl hodiny před oficiální zavíračkou pár objednávek a zavřít třeba o něco později.

Pohostinství na Lipně už podruhé za sebou zklamalo. Nebo za to může špatný timing RZ4? Či jsem prostě neustále hladová fňukna? Kdo ví… Já osobně bych celou tuto večerní legraci v ideálním případě úplně vynechal.

Blinduro 500 – RZ5 (neděle)

V neděli se probouzíme do slunečného rána. V době vyklízení našeho apartmánu je sice ještě chladněji, ale než o jedenácté vyrazíme do prvního transferu dne, značně se oteplí a v průběhu dne je mi na výšlapech regulérně horko. Počasí tedy super, to byla oproti sobotě velmi pozitivní změna. Samotný transfer nás vede po asfaltu a štěrkových cestách na opačnou stranu, než kde jsme se pohybovali předchozí den.

Jakmile se z otevřených cest stočí šipky do lesa a začne se prudce stoupat, je zřejmé, co bude následovat – únavnou tlačenku na start RZ5 si pamatuji z minulého roku. Tady se po ose jet prostě nedá a je nutné jít po svých. Na startu moc neotálím, slupnu tyčinku a jdu na to. Trať mě moc bavila už vloni a letos to hádám nebude jinak.

Zároveň však vím, že to nebude vůbec zadarmo, protože tato RZ má prostě všechno. Šlapavé úseky neustále střídají kamenité pasáže, tu drop z padlého kmene, tam přeskok přes balvan, tu silový stoupáček… Nenudí se tu zdvihy ani svaly. Bohužel se mi daří dva fatální záseky způsobené špatným čtením trati „na oči“, které mě pokaždé zastaví do nuly.

Taktéž včasné přeřazení před krátkým, ale zato prudkým silovým výšlapem nacházejícím se ve druhé třetině trati, které jsem si od okamžiku startu v duchu připomínal, mi vůbec nevychází a já to tam stejně jako před rokem táhnu na sílu skoro na nejtěžší převod. S jízdou nejsem vůbec spokojen, ale fun factor byl přesto hodně vysoko – technické a zároveň rychlé tratě já tuze rád. Jen to ježdění na oči mi moc nejde a taky nohám se dnes moc nechtělo.

Blinduro 500 – RZ6

Přejezd na RZ6 je za celý víkend rozhodně ten nejnáročnější. Od dojezdu pětky je to až k lesu sice pěkně po rovině a asfaltu, ale pak začne poctivé lesní stoupání. Až na vrchol je to nějakých 230 výškových metrů na kilometru a půl, měkký podklad a sklon svahu ale dost agresivně vysávají energii. Většina ostatních zde odspodu tlačí, já však pěší turistice s kolem po boku nefandím.

I přesto, že butylová Shorty simuluje jízdu po lepidle, držíme to s Radkem a Duchnou po ose až ke startu RZ6.

Zde jsem rád za frontu závodníků čekajících až přijde jejich čas – pro mě to znamená dostatek prostoru na regeneraci. Šestka je kompletně nová, žádný reuse z loňska. A taky je ze všech letošních eRZet papírově nejdelší. Svým charakterem je vlastně hodně podobná trojce, kterou jsme jeli v sobotu – to znamená techniky pomálu, o to více šlapání. Počáteční rubačku v lese rychle střídá palba po louce. Hodně rychlá a hodně dlouhá palba po louce, kde nevím, zda spíš dupat anebo zalehnout na řidítka, a tak to pro jistotu střídám a modlím se za další les.

Ten naštěstí brzy přichází, překvapuje však hned krátkým výšlapem. Přehodit nestíhám a tak to zase táhnu na těžký převod. Po pár stech dalších metrech lesního kličkování mám na dohled jezdce přede mnou. Zavčasu si křiknu, že se blížím a budu předjíždět zleva, místo na trati tomu ale nahrává pramálo. Tam, kde předjezdec následuje vymlíkování doprava, jsem nucen brát cestu přes největší kamenitý bordel široko daleko a jdu mimo trať.

Nejkratší cestou se vracím zpátky do stopy, omlouvám se předjížděnému, který mě taktně pouští před sebe, a začínám stíhat dalšího závodníka v pořadí. U něj mi předjížděcí manévr vychází zase asi na to nejhorší místo co mohlo – v plné rychlosti ho míjím v hluboké bahenní lázni, která mě ale naštěstí zpomalila až o něco později než mého soupeře.

Dojezd po měkkém mechu, jehličí a hrabance už se snažím šlapajíc zdolat co nejrychleji a přes ostrou vracečku dorážím konečně do cíle. Po odpípnutí se přesouvám k pár metrů vzdálené občerstvovačce a doplňuji sacharidy ovocem, tyčinkou a zapíjím to ionťákem. Po dojezdu Duchny vyráží naše trojice vstříc úplně poslední RZ v rámci Blinduro 500.

Blinduro 500 – RZ7

Po nejdelší eRZetě přichází i vůbec nejdelší transfer. Stále se však nebavíme o nijak závratné vzdálenosti a cesta lesem navíc i pěkně odsýpá a ke startu RZ7 se tak dostáváme docela rychle. Zde se velké procento jezdců po upozornění startérkou průběžně vydává obhlédnout první metry, kde se má nacházet nějaký drop. Když jsou všichni, tak my přeci taky!

Inkriminovaný drop je však maličký – z balvanu vysokého tak půl metru s dopadem do hrabanky. Mnoho povyku pro nic. Jeden z rakouských jezdců tento hromadný trackwalk úsměvně komentuje slovy „That’s the spirit of blinduro!“. Vracíme se zpátky ke kolům a jdeme rovnou na start.

3… 2… 1… Spouštím se do lesa, protlumuji drop a kličkuji mezi stromy. Tuto eRZetu bych tentokrát přirovnal k sobotní dvojce. Pracovní název „Hrabanková hitparáda“. Díky slunečnému počasí je to hrabanková hitparáda zcela ideální konzistence – ani mokrá, ani přeschlá, zkrátka tak akorát. Kde je to možné, snažím se šlapat a nabrat nějakou rychlost navíc.

V jeden moment se mi to však nevyplácí a skřípám si pravé chodidlo mezi pedál a jeden z kamenů. Bolí to dost, ale na diagnózu budu mít čas až v cíli. Kousek před finišem mě ještě klasicky vytrestá hluboká bahenní lázeň, která je navíc v odkloněném svahu a na následujících kořenech to tak krotím s jednou nohou na zemi. Poslední sešup, párkrát šlápnout, otevřená vracečka a už mě pípají.

Tohle byla rozhodně jedna z nejlepších tratí letošního Blindura. Bavila mě moc a chyby byly spíše lehčího charakteru, takže důstojné zakončení. S Radkem a pár dalšími náhodnými kumpány, které nabíráme cestou, jdeme před závěrečným přesunem do skiareálu ještě zafandit Duchnovi do poslední techničtější zatáčky.

Volíme metodu podpory „na holou“ – to znamená stáhnout gatě a neopálenými půlkami ukázat jezdci směr do cíle. Duchnu to motivuje natolik, že to málem neustál. Cestou k zázemí závodu se nám ještě naskýtá možnost prohlédnout si lipenskou přehradu. Čekal jsem ji asi větší. Dál už je to čistě po cyklostezce podél vody až na parkoviště skiareálu, kde odevzdáváme čipy a máme tak celý závodní víkend definitivně za sebou. Druhý den se v číslech velmi podobá tomu prvnímu – 23 km, 835 výškových metrů a dvě hodiny v sedle.

reklama

Blinduro 500 – epilog

Závěrem si dovolím jen stručné zhodnocení celého víkendu. Loňský ročník Blindura na Lipně jsem si sice užil, ale závodění na oči jednak není úplně můj šálek kávy, a jednak se přiznám, že mě skladba tratí z prvního ročníku nijak zvlášť nenadchla. Většina se odjela buď přímo v parku nebo na přilehlém Flowtrailu. Loni jsem na hezké přírodní RZ3, díky jejímu rovinatějšímu profilu, málem vypustil duši a skutečně nadšen jsem byl asi jen z RZ5.

Letos jsem tedy váhal, zda se na Lipno vůbec znova podívám. Nakonec jsem tak ale učinil a rozhodně jsem nelitoval. Krásné přírodní eRZety zůstaly a k nim přibyly další, které byly vlastně ještě lepší. Z hlediska tratí vnímám druhý ročník jako velký posun k lepšímu. Organizačně to pak kluci a holky z řad pořadatelů měly zmáknuté na výbornou.

Značení kvalitní, občerstvovací stanice bohatě zásobené, časový harmonogram na první pohled možná trochu roztahaný, ale je mi jasné, že zmanagovat přes 500 závodníků nebude legrace. Takže, když jsem za celý víkend vlastně nepoznal, že se až tolik závodníků Blindura zúčastnilo, považuji to za jistou známku kvality ukazující, že se s tím pořadatelé poprali více než dobře.

Jediná moje výtka tedy míří obecně k noční RZ4, ale o tom jsem se již rozepsal výše. Jinak jsem si ale letošní jarní Blinduro náramně užil a všem z pořádajícího týmu tímto děkuji za skvělou akci na rozjezd sezóny. Pokud mě pak místní restaurace dokáží příště nasytit i po deváté večer, asi překousnu i to závodění za tmy

Text: David Svoboda | Foto: Petr Bureš / Zuzka Fotí (facebook/Flicr)

Někdy na podzim roku 2017 jsem v rauši po jednom operačním zákroku s pěti ibalginama v těle brouzdala po internetu a zřejmě ještě pod vlivem zbytků narkózy jsem bezmyšlenkovitě vyplnila přihlášku na závod Enduro World Series ve francouzském Olargues! Proč? Ani sama nevím…

Jednak jsem si krátila čas čekáním na odvoz, jednak jsem ani nepočítala s tím, že se tento závod dostanu. Že jsem si trochu zapřeháněla, mi došlo až první tréninkový den přímo v Olargues!

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Tomáš Rucký

Díky české ostřílené partičce kluků, kteří jezdí závody EWS vcelku běžně, nemusím zbytečně tápat a ve čtvrtek ráno se vydávám vstříc svému prvnímu tréninkovému dni na EWS. Kluci mě už dopředu dostatečně vystrašili svými fotkami z track walku na instastories! Jestliže mi Vojta Bláha řekne, že je tam nějaký úsek, na kterém bude rád, když ho sjede, tak co teprve já??

Přátelsky a zcela na místě mi doporučí vhodné boty, přičemž jsem hned ve čtvrtek pochopila, že dobrá podrážka není vůbec od věci!

Už u samotného tréninku mi buší srdce, jako bych měla před závodem. Nejprve se trénuje druhá část erzet, takže začínám pátou, kde se úvod klikatící se skrz ostré skalky s nikým nemaže. Jakmile vyrazím, zalituji, že jsem se nešla nejdřív podívat, co mě čeká (jo tak proto se dělá ten track walk…).

Vzhledem k divákům stojícím u trati mi již ale hrdost nedovolí zastavit, a tak pouštím kolo mezi šutry a skály, ať si vybere svou stopu… Následně se nestačím divit, jak musím rukama makat hned na začátku.

Patá erzeta mi poté naservírovala ještě prudká kamenitá esíčka, hravý trail mezi stromy a také nějakou techniku v kořenech. Už jen při tréninku ji jedu přes čtvrt hodiny, takže si pomalu začínám dělat představu o fyzické náročnosti zdejšího závodu.

Naopak šestá erzeta byla, viděno alespoň v rámci tréninku, můj šálek kávy. Tedy nebýt fááákt dlouhého výšlapu přímo v erzetě! Jinak byl podklad spíš hliněný a kromě některých „random“ kamenitých sekcí měl i docela svižné flow.

Moje zachránkyně Tanja Naber.

Na sedmičku chytnu český kluky a vyrážím za nimi. I když mi ani na předchozích ereztách nepřišly všechny úseky s prstem v nose, o sedmičce říkají, že je nejtěžší! Kvůli ní jsem si měla pořídit „pořádné boty“.

Když se pak dostaneme ke „kamennému Mordoru“, mám srdce v krku, řídítka mi hopsají v rukách, jen se vysmeknout! Celé to je v mém podání absolutně „no control“! Jsem na sebe maximálně pyšná, že jsem to zvládla, i když jsem jistotu úplně neměla. Najednou se ale za zatáčkou začnou štosovat lidi a odkládají kola ke straně. Asi nějaký úraz.

„Co je?“, ptám se Martina Pajmy. „No tady je ten těžkej úsek, jak jsme ti říkali“, odpoví Martin „Aha. Takže jako doteďka to bylo lehký, jo???“

Zhruba po půlhodinovém očumování volím stopu Aneke Beerten a buď proto, že vypadám na kole nejistě, nebo proto, že mám fialový dres s kytičkama, mě přihlížející fotografové za můj výkon odmění vřelým potleskem.

Martin Pajma na začátku 5. a 7. RZ

Těžký úsek má být i na osmé erzetě, kterou snad ani nedokážu v jednom odstavci popsat. Čím víc se blížil její konec, tím víc terén přitvrzoval a přinášel přísnější a přísnější kamenité sekce kroutící se do nekompromisně zavřených zatáček.

Když v jednom úseku vidím borce, jak dojede na konec jakési zídky a v rámci seskoku se ve vzduchu otočí o devadesát stupňů a pokračuje dál, připadám si, jako kdybych seděla na maturitě na potítku a teprve si uvědomila, že jsem se totálně vykašlala na přípravu a svaťák proměnila v jednu nekonečnou párty, z níž mě nyní setsakramentsky bolí hlava“

Vojta Bláha s Martinem Pešťákem.

Jde se rovnou závodit

Páteční trénink mi pak oproti čtvrtečním erzetám přijde jako pohoda, aneb to nejhorší jsem měla za sebou, takže laťka v hodnocení už byla posunutá trochu někde jinde. Přejdu tedy rovnou k závodnímu dni, kdy se hned v sobotu ráno u podia setkávám s další Češkou na startu Fejou (Štěpánkou Nestlerovou), takže si s někým můžu průběžně vyměňovat dojmy J

K první erzetě nás asi po osmi lidech vyvážejí shuttlem a pohled na nás musí být vážně k popukání. Frajerka za mnou zařezaně mlčí, borec vedle ní zas naopak bez ustání mele pantem, já si vehementně leštím integrálu, týpek u okýnka si o sto šest procvičuje prsty a můj soused se sluchátkama v uších a vytřeštěnýma očima upředenýma kamsi do prázdna žvýká strašně rychle žvýkačku s otevřenou pusou a funí si hlasitě do rytmu. Aneb každý se tu s předstartovním stresem vyrovnává trochu jinak

I když nás bus popoveze, stejně šlapeme ještě hodinu do kopce a já to mám jako svojí první časovku, protože ze zimy mám pramálo natrénováno Každopádně splněný limit pro dojezd na první erzetu je pro mě malé osobní vítězství.

Před startem se mě drží nervozita až do té doby, dokud mi Švédka jedoucí za mnou neřekne „Have fun!“. Až v tu chvíli mi dojde, od čeho tu jsem, a že si to mám hlavně užít! Fajn, s tím se do jedničky startuje mnohem lépe.  Po první zatáčce si uvědomuju, že si z erzety nepamatuju vůbec nic a za každou zatáčkou mě překvapí nějaký technický kamenitý úsek.

Všechny stopy ale trefuju docela dobře, takže jediné, co mi ruší zážitek, jsou moje přehuštěná kola! Jedu totiž na duších a vzhledem k defektům z tréninku si nemůžu dovolit nízký tlak. Čím víc se blížím k cíli, tím přibývá fanoušků a já si užívám atmosféru burácení a fandění i přes totálně ztuhlé svaly snad po celém těle. Endorfiny v cíli a pěstička od dalších přijíždějících holek jsou nejlepšími motivátory do dalších erzet!

RZ2

Další transfer obnáší hodinu a půl do kopce, přesto, světe div se, stíhám i start druhé erzety a to dokonce s předstihem dvaceti minut. Druhá erzeta se jako jediná nejvíc vymyká charakteru ostatních tratí a šutry ji tvoří jen tak z deseti procent. Sice se na nich docela zaseknu a musím trochu koloběžkovat, ale zbytek je alespoň trochu podobný známým tratím z české enduroserie

Aneb hrabanka, lesní trail a taky nějaký bomby dolů po rozbitých turistických cestách. Suma sumárum dle mého šlo o nejjednodušší erzetu. Tedy pokud nepočítám tu městskou, která měla přijít nakonec sobotní části závodu.

Rutinní defekt

Po druhé erzetě mám na transferu defekt, a kdybych předchozí dny dvakrát neměnila duši, tak bych byla asi zaskočená. Takhle ale rovnou sundávám zadní kolo a jdu na zaběhlou rutinu. Dostává mě ale, jak u mě všechny soupeřky zastavují a ptají se, jestli jsem ok a nepotřebuju pomoct.

Tanja Naber dokonce hned slézá z kola a asistuje mi u foukání bombičkou. Je jí asi stejně jako mě jasné, že následný dvouapůlhodinový transfer nebude zadarmo a není čas na dlouhé opravy. Pomáhá mi dokonce zabalit batůžek a v háku mě dotáhne za balíkem, který nám na rovinatém úseku zatím ujel. No není ta holka skvělá!

V prudkém dlouhém kopci na třetí erzetu už ani nevím, jak na kole sedět, aby mě nebolel zadek, načež mě chytají křeče do beder. Start ale stihnu, a ještě před ním pro jistotu nabuším zadní kolo, abych znovu nedefektila. V následné erzetě sice neprorazím, ale drncání na kamenech mi bere sílu už po prvních několika metrech.

Sil značně ubývá, hlavně s přibývajícími technickými pasážemi na skalkách a v malých serpentikách, kde se dvakrát svalím na bok, ale hned zase jedu dál. Nejvíc se snažím koncentrovat na úsek ke konci, který je pěkně prudký a zahrnuje terénní dropy. Po nějakých devíti minutách krocení sbíječky jsem tu v tréninku už málem neudržela řídítka.

Naštěstí fanoušci burácí tak, že povzbuzená volím ještě lepší stopu jak v tréninku a dle mého tuhle sekci sjedu fakt dobře! (jednou se pochválit můžu, ne? J) Pak ale vjíždím do vesničky a v zatáčce na asfaltu chytnu smyk, který mě v sekundě pošle k zemi! Ještě v leže se otočím o 180 stupňů o můj loket bez chrániče, což docela bolí!!!

Nic nekontroluju, popadnu kolo a jedu už spíš v rekreačním tempu do cíle, protože na víc v tu chvíli ani nemám. Přesto bych za sebe tuhle RZ hodnotila jako nejpovedenější a později i časomíra ukazuje, že jsem tu zajela svoje nejlepší umístění tohoto závodu (25).

Přémovo průlet divočinou.

RZ4 – poslední ze soboty

Čtvrtá, tedy poslední erzeta sobotního dne, se jede přímo v městečku Olargues. Sice se na ní rozplesknu na slizkém kameni hned na začátku, později ale na videu vidím, že úplně stejně jako já tam lehla i Cecile Ravanel (asi jsem jela podobně rychle, haha :D).

Chuť si napravím alespoň v následné pasáži, která se dá sjet i seskočit, takže odvážně volím s rukama jak hadrový panák seskok na placku a naštěstí se vše daří. Zbytek po uslintaných kostkách už jedu jak připos*aná, protože si nechci spálit i druhý loket o hrubý beton.

V cíli mě naprosto vykolejí děti seřazené podél zábrany s nataženýma rukama na „high five“, a i když sotva držím řídítka oběma rukama, pravačku k nim ochotně natahuju a jsem z toho asi víc paf jak oni! To byla ta nej odměna za závod, to vám teda řeknu! J

Některá místa v městské erzetě příliš široká nebyla.

Neděle – pro jistotu za mokra!

Abychom si ty těžké erzety druhého závodního dne opravdu vychutnali naplno, tak nám do toho pořádně zapršelo. Díky! Už při příjezdu na pátou erzetu mám o zábavu postaráno, protože mám defekt pro změnu na předním kole…

Opět mi ochotně na pomoc přiskočí Tanja, která mi bravurně nandá plášť, jako by po večerech nedělala nic jiného. Ty pomalé defekty mi nejdou do hlavy, takže z paniky dofukuju kola pumpičkou, co to jde. Že to bylo špatně, poznávám hned na prvních skalkách erzety… Kolo nešlo ovládat, mám chuť slézt a začít rychle ufukovat, jenže pak bych určitě prorazila!

Už na první větší kamenité sekci jdu málem k zemi, naštěstí to ale břichem o představec včas ukočíruju a trochu vyděšeně pokračuju ke strmější pasáži. Jelikož už před ní na přefoukaném kole tancuju jak na ledu, nijak mě nepřekvapí, že kolo zahodím do křoví a pokračuju bez něj kutálejíc se jak pytel brambor.

Nic mi není, někdo mě nabádá, ať si seberu tyčinku, která mi u pádu vypadla a já to neudělám, což značí, že je se mnou po pádu asi něco špatně. Po dalších několika metrech zjišťuju zaseklý řetěz mezi kazetou a dráty, takže ve šlapavé pasáži kolo tlačím. Pak opět prudká kamenitá esíčka a já s kolem nemůžu prostě nic, ani přejet obyčejný kámen a okamžitě se smýkám…

Na téhle erzetě se ještě několikrát nekontrolovaně rozplesknu, a když to zrovna není z kopce, tak mi šlapat taky nejde. Vytáhnutý řetěz funguje, jen když se nešlape, jakmile zaberu, je tam, kde byl před tím. Kvůli rozbité přehazovačce ani nestíhám start další erzety, protože jde o hodinu šlapání do kopce, takže je pro mě výsledek jasný: DNF.

Aneke Beerten v akci.

Nevyšlo to, příště to bude lepší…

Nedokončený závod mě samozřejmě mrzí, ale i tak mi přinesl hodně zkušeností a zážitek z tratí se mi vryl do paměti podobně, jako kdysi MTB Trilogy. Příští zastávkou je Petzen, takže ve výsledkové listině bude u mého jména, alespoň doufám, číslo místo písmenek!

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Tomáš Rucký

Kompletní výsledky EWS Olargues 2018: www.enduroworldseries.com/results/..round-3/

Zaměřte se na čas 2:10 (auuuu!)

Najväčší bicyklový festival Birell BikeFest sa uskutoční po ôsmykrát. Profesionálni i hobby jazdci sa stretnú od 25. do 27. mája 2018 v Kálnici pri Novom Meste nad Váhom. Tento rok bude podujatie hostiť až dva cyklistické preteky svetového formátu.

(tisková zpráva)
Novinkou je svetový formát CTM Enduro Race. Jedna z najobľúbenejších disciplín BikeFestu bude v tomto roku kvalifikačným pretekom svetovej enduro série (EWS qualifier event). Naďalej tiež zostáva súčasťou Stredoeurópskej enduro série. V súvislosti s tým čaká na pretekárov niekoľko noviniek vrátane zmeny systému radenia na štarte a pravidiel pretekov.

BIRELL BIKEFEST 2018 – 25.-27. května 2018 (Kálnice)

BIRELL BIKEFEST 2018 – 25.-27. května 2018 (Kálnice)

reklama

V sobotu popoludní sa kálnický kopec zaplní návštevníkmi v očakávaní krkolomných kúskov, ktoré predvedú rideri počas preteku Garmin Slopestyle. Ten je opäť súčasťou Freeride Mountain Bike World Tour s bronzovým statusom. Aj tento rok sa diváci môžu tešiť na akrobatické umenie špičky jazdcov z rôznych kútov Európy.

Medzi ďalšiu z vítaných noviniek patrí nová trať nočného dual slalomu, ktorá bude nielen technickejšia, ale najmä prispeje k vyššej bezpečnosti divákov i jazdcov.

V nedeľu tradične odštartuje KELLYS BIKEFEST MARATÓN pre súťažiacich budú tradične pripravené tri okruhy: veľký (49 km), stredný (23 km) a rodinný (6 km). Štartovať budú aj elektrobicykle v kategóriách PEDELEC a OPEN.

Tento rok sa na štart vo viacerých disciplínach postavia aj profesionálni pretekári súťažiaci o body v rámci Európskeho poháru nepočujúcich.

BIRELL BIKEFEST 2018 – 25.-27. května 2018 (Kálnice)

BIRELL BIKEFEST 2018 – 25.-27. května 2018 (Kálnice)

Parkovanie s novými pravidlami

Z dôvodu zvýšenia komfortu a bezpečnosti účastníkov sa usporiadatelia rozhodli pre organizačné zmeny počas BikeFestu. Zmeny v systéme parkovania a bezplatná kyvadlová doprava majú za cieľ odľahčiť prístupové cesty do kálnického bikeparku a zvýšiť komfort návštevníkov.

Parkovisko v areáli bikeparku bude spoplatnené jednorazovým poplatkom päť eur. Návštevníci budú môcť bezplatne zaparkovať na parkovisku priemyselného areálu v Rakoľuboch, odkiaľ ich do miesta diania prepraví kyvadlová doprava. Autobusy budú premávať na trase zo železničnej stanice v Novom Meste nad Váhom, so zastávkou pri záchytnom parkovisku v Rakoľuboch až na otočisko Bike Parku Kálnica. Všetky autobusy budú vybavené cyklovozíkom.

Zábava pre celú rodinu

BikeFest je najväčšie bicyklové podujatie na Slovensku. Minulý rok naň zavítalo viac ako 14 000 návštevníkov a dovedna odštartovalo 2000 pretekárov v 11 cyklistických disciplínach. Tento rok bude na testovanie k dispozícii viac ako 400 modelov bicyklov rôznych značiek. Okrem toho je pripravené množstvo sprievodného programu pre celú rodinu, vrátane detskej zóny.

Již delší dobu jsem hledal solidní navigační řešení na kolo, které by nahradilo dříve používaný Garmin Oregon 550. Rozhodl jsem se jít cestou smartphonu, abych nemusel vozit na výlety dvě zařízení a řešit dvakrát jejich nabíjení. Hledal jsem tedy poctivý držák s možností uchycení chytrého telefonu na řídítka či představec.

Text a foto: Ondřej Machát

Po zevrubném průzkumu trhu a dostupných možností jsem se rozhodl pro univerzální držák od firmy SP-Connect. Jedná se o sadu Bike Bundle Universal, která je díky nalepovacímu řešení kompatibilní se všemi značkami a druhy mobilních telefonů a slibuje trvanlivé a kvalitní uchycení. Nalepovací interface je možné připevnit přímo na telefon, nebo na ochranné pouzdro. Sám jsem zvolil variantu silikonového pouzdra, které budu používat výhradně pro cesty na kole, kdy pro normální používání telefonu mám pouzdro jiné. Můj telefon má navíc nalepené tvrzené ochranné sklo pro ochranu displeje.

Bike Bundle Universal – telefon upevněný klasickou cestou na představci.

reklama

Obsah balení      

Držák je dodáván v úhledné krabičce, která jistě uspokojí vaše estetické cítění. Po jejím rozbalení a vyjmutí veškerého obsahu vás překvapí, vedle univerzálního lepícího interface i celá řada doplňujících montážních prvků:

Univerzální rozhraní (Universal Interface) – Základní prvek sady. Přilepuje se na zadní stranu smartphonu, nebo na ochranné pouzdro. Speciálně vyvinutá lepící vrstva od firmy 3M lze nalepit na většinu neporézních materiálů jako je plast, sklo, nebo kov. Tato lepící vrstva lze také nalepit na silikon, což umí jako jediná sada, kterou jsem našel.

Držák na řidítka (Clamp Mount) – Upevnění na řidítka, nebo na jakýkoliv rám s průměrem trubky od 23 do 43 mm. Do Clamp Mount se zasouvá adaptér Micro Rail a na něj se pak upevňuje Universal Interface se smartphonem. Zasunutí Micro Rail proběhlo bez problémů a oba komponenty drží výborně. Micro Rail lze bez problémů zase vysunout. Bez zasunuté kolejničky (Micro Rail) lze do úchytu Clamp Mount nasunout instalační prvky kamer GoPro a všechna kompatibilní rozhraní.

Upevnění na představec (Stem Mount) – Pokud chcete, nemusíte telefon instalovat na představec či řídítka, ale lze jej uchytit přímo na víčko představce. Zkrátka jen použijete prvek Stem Mount, kterým nahradíte klasické víčko představce, nasunete Micro Rail a upevníte telefon.

Opěrka (Stand Tool) – Dá se použít na opření telefonu třeba na stole. Pro mě zatím zbytečné.

Záslepka do univerzálního rozhraní (Case Cap) – Záslepka je dobrá, pokud chcete chránit Universal Interface při normálním používání smartphonu. Pak se dovnitř nedostane prach a různé žmolky třeba z kapsy.

Adaptér MicroRail – Zasouvá se do držáku na řidítka, nebo představec, už o něm byla řeč.

MicroRail kolečko s lepící vrstvou – Tento doplněk se hodí, pokud byste chtěli kombinovat například smartphone a powerbanku. Micro Rail kolečko nalepíte na powerbanku a přes další Universal Interface pak připojíte k telefonu a máte vše pohromadě.

Bike Bundle Universal – obsah balení.

Nalepení Universal Interface

Sadu jsem se rozhodl používat s pouzdrem, které budu mít u kola a v případě potřeby do něj smartphone vložím. Zvolil jsem jednoduché, průhledné, silikonové (TPU) pouzdro značky Kwmobile.

Záda pouzdra jsem nejdříve pořádně očistil ubrouskem napuštěný alkoholem, který byl přiložený k sadě Bike Bundle Universal. Potom jsem pouzdro ještě vyleštil hadříkem, který byl zase přiložený k pouzdru. Odlepil jsem ochranou fólii lepící vrstvy, opatrně přiložil a 30 sekund na pouzdro jemně tiskl. Po promačkání z obou stran a kontrole jsem s výsledkem spokojen. Obě části drží pevně.

Nejprve vyberte pouzdro, na které chcete univerzální interface nalepit.

Poté jej stačí pomocí vlhkého hadříku s alkoholem odmastit (přiložen) a interface nalepit.

Připevnění držáku na řidítka

K připevnění na kolo jsem zvolil horní část představce. Použil jsem Clamp Mount, který jsem pomocí přiloženého klíče otočil o 90 stupňů. Clamp Mount jsem jemně přitlačil a přichytil páskem přiloženým k sadě. Vše dotáhl a zkontroloval.

Pouzdro s nalepeným Universal Interface jsem nasadil na držák a pohybem „twist and lock“ zamknul. Nejdříve byl smartphone trochu nakřivo, ale po několika uvolněních a nastavení držáku jsem jej dostal do požadované polohy. 

Máte-li dostatek místa na představci, je nejsnazší cestou použít základní držák s universální stahovací páskou.

Do držáku se poté nasune rozhraní Micro Rail a nyní již stačí upevnit telefon.

První zkušenosti při jízdě

První zkušenosti z jízdy byly velmi dobré, držák fungoval dle očekávání a smartphone byl uchycen pevně a jistě. Potěšilo mě, že jsem mohl telefon ovládat i při pomalejší jízdě, takže jsem při vyjížďce zapínal display jen když jsem potřeboval. Jel jsem v docela slunečném odpoledni a bylo třeba mít zvolený jas na sto procent.  

Navigace a navigační software

Při výletech je opravdu nepraktické na každé křižovatce zastavovat, vytahovat telefon a řešit kudy kam, takže navigaci používám poměrně často. V poslední době nejčastěji vyžívám aplikaci Mapy.cz. Doma si nejdříve na velkém monitoru a pc naklikám trasu a přes baťůžek trasu synchronizuji se smartphonem. Trasa je samozřejmě k dispozici i offline.

Závěr

Bike Bundle Universal je kvalitní výrobek, který lze jednoduše připevnit na jakýkoliv smartphone a libovolné kolo. Držák funguje podle očekávání a nahradil mi původní navigaci Garmin. Oproti jiným řešením je zde výhoda možnosti nalepení na běžné silikonové pouzdro a značně bohatá skladba příslušenství.

Velkou výhodu pro mnohé jezdce, kteří by chtěli upevnit telefon na představec, ale vzhledem k moderním trendům na to nemají prostor, přestavuje víčko Stem Mount, kterým jednoduše nahradíte klasický díl na vašem kole a telefon upnete na relativně bezpečné místo – hezky doprostřed nad představec.

Universální držák Bike Bundle dostala na vyzkoušení také redakce BikeAndRide.cz, proto se můžete těšit na další postřehy z jejího praktického využití.

Text a foto: Ondřej Machát

Česká Enduro Serie v roce 2018 startuje prvním závodem v Koutech nad Desnou již tento víkend! Pro letošní rok je připravena obměna tratí, zatím vše po organizační stránce běží, jak bylo naplánováno, a zázemí i téměř 500 přihlášených závodníků se začíná připravovat.

(tisková zpráva)
Dopředu je možné prozradit, že se závod pro kategorii RACE bude skládat z pěti rychlostních zkoušek (RZ), přičemž kategorie HOBBY vynechá poslední RZ a jejich závod se bude skládat ze 4 měřených úseků. Zapomenout nesmímě na dětské enduro závody. Vypsané na dvě kategorie Grom a Rookie, které pojedou celkem 3 RZ, upravené přímo pro ně.

Aktuality okolo závodu čerpejte na facebooku, podrobnosti pak na webu ceskaenduroserie.cz/..kouty/

Novinkou pro letošní rok je změna harmonogramu prezence. V sobotu si svá čísla můžete vyzvednout v od 9h do 13h, případně v neděli od mezi 8-9h. V sobotu od 10:00 budou všechny tratě připravené na trénink. V neděli se bude startovat z cílového prostoru, kdy jezdci budou na trať vyjíždět po 20 závodnících. První startuje Hobby kategorie a poté Race. Do první RZ mohou startovat v libovolném pořadí, podle toho, kdy na start dorazí, a kdy budou připraveni.

Nyní nezbývá než jen počkat na neděli 20.5.2017, kdy se, v 09:30 přesně, z cílového prostoru vydají na start první RZ všichni enduristi. Doufáme, že se v Koutech potkáme a že si celé závody společně užijeme!

Informace k jednotlivým kategoriím

START: 09:30 z areálů Kouty nad Desnou. Startovat se bude v obráceném pořadí. Jako první se na start se postaví kategorie E-bike, děti poté Hobby následovaná kategorií Race.

DĚTSKÉ ZÁVODY

Prezence: sobota 09:00 – 13:00, neděle 08:00 – 09:00
Start: 09:30
Vyhlášení: 17:00 a vyhlašují se první tři nejrychlejší závodníci s dané kategorie.

*Všechny dětské kategorie pojedou 3 erzety. Mapka bude k dispozici v pátek na webu a facebooku České Enduro Serie.

E-BIKE ENDURO RACE KOUTY (vložený závod)

Prezence: sobota 09:00 – 13:00, neděle 08:00 – 09:00
Start: 09:30 (před dětskou kategorií)
Vyhlášení: 17:00 a vyhlašují se tři nejrychlejší závodníci.

*Kategorie E-bike pojede stejné erzety jako kategorie Hobby, tedy celkem 4erzety. Mapka závodu bude zveřejněna v pátek před závodem na webu a facebooku České Enduro Serie.

HOBBY

Prezence: sobota 09:00 – 13:00, neděle 08:00 – 09:00Start: cca 9:45 po odjezdu dětí a Ebike, startuje se od nejvyššího startovního čísla a po 20 lidech ve skupince
Vyhlášení: 17:00 a vyhlašují se tři nejrychlejší závodníci z dané kategorie.

*Hobby kategorie pojede celkem 4 erzety, na poslední RZ se pojede lanovkou, vynechává se pouze erzeta č.5

RACE

Prezence: sobota 09:00 – 13:00, neděle 08:00 – 09:00
Start: cca 10:00 po odjezdu dětí, Ebike a Hobby, startuje se od nejvyššího startovního čísla a po 20 lidech ve skupince
Vyhlášení: 17:00 a vyhlašují se tři nejrychlejší závodníci s dané kategorie.

*Race kategorie pojede celkem 5 erzet, lanovkou se pojede celkem 2x a to na RZ4 a RZ5.

Foto: Česká Enduro Serie 

XC hardtaily jsou kategorií, u které se toho na první pohled nedá mnoho vylepšovat. Snad jen postupně snižovat hmotnost, zvyšovat tuhost a přihodit třeba i trochu komfortu. Tato myšlenka je ale zcela mylná, jak nám dokázala již první generace XC štiky Cannondale F-Si (test). Jeho druhá generace jde přitom podobnou cestou, avšak řadu parametrů, nápadů a technologií posouvá ještě o patro výš, tedy až do nebes!

Původní Cannondale F-Si byl kolem mimořádným ani ne tak pro svou lehkost a tuhost rámu, i když i v tomto ohledu nedělal rozhodně ostudu, primárně ale vsázel na ojedinělé jízdní vlastnosti odpovídající moderním XC okruhům. Volnější úhel hlavy, specifické předsazení vidlice, mimořádně krátká zadní stavba díky asymetrické konstrukci (Ai), kratší představec a širší řídítka, než byla tou dobou v XC standardem znamenala, že tento bike okouzlil i nás více technicky zaměřené jezdce.

Ideální stroj na Rubena (no)choice!

Vzpomínám si dokonce, že v rámci prezentace v Novém Městě v roce 2014 jsem se s Cannondale F-Si cítil na slavné sekci Rubena Choice (dnes Mitas Choice) mnohem lépe než na tehdejším Jekyllu!!! Prostě velká kola, příjemný posed a geometrie, která byla navržena přesně pro takovéto a další podobně střelené sekce z XC okruhů! Skvělé vysvědčení si pak Cannondale F-Si od nás odnesl i v rámci klasického testu v roce 2015.

Druhá generace modelu Cannondale F-Si přitom slibuje, že bude v tomto směru ještě lepší, ještě jistější a zábavnější, zároveň však lehčí, efektivnější, a tedy i rychlejší! Je to vůbec možné?!

Vzhledem k tomu, jak moc mě bavila původní generace Cannondale F-Si věřím, že jeho právě představená podoba do puntíku splní všechna velkolepá hesla, která se k ní pojí. Krom toho všeho je nové F-Si vybaveno i novou, prapor revoluce vysoko v ruce třímající generací jednonohé vidlice Cannondale Lefty Ocho, která je poprvé v historii vymodelována s jedinou korunkou!

Není problém protáhnout se mezi skalami… (test Cannondale F-Si carbon – rok 2015)

Divoké dovádění v rámci zjišťování prvních dojmů (2015).

Vzpomínka na vůbec první seznámení v NMNM – rok 2014.

Cannondale F-Si – skvělý, lepší, nejlepší!?

Pakliže se původní generace modelu Cannondale F-Si zaměřovala především na precizní, jisté a v konečném souhrnu i zábavné ovládání, pak nová generace posouvá vše toto ještě o kousek dál a k tomu ještě přidává jako bonus sníženou hmotnost, více komfortu atd. Cannondale dokonce tvrdí, že je nové F-Si vybaveno „nejlehčím MTB rámem, jaký jsme doposud vyrobili!“ To zní dost sebevědomě…

Z dalších perliček můžeme jmenovat kratší zadní stavbu využívající asymetrické konstrukce Ai (Asymmetric Integration) dosahující hodnoty 423 mm (velikost XS na kolech 27,5“), respektive 427 mm u velikostí S-XL (29“). Minulá generace měla u 29“ modelů (M, L a XL) zadní stavbu dlouhou 429 mm. Takže posun zde najdeme, ale jen o 2 mm. Co je ale zajímavější je nově (konečně) nasazení Boost standardu zadní osy (12×148 mm).

Perličkou týkající se upevnění zadního kola je konstrukce pojmenovaná výstižně Speed Release. Tedy určitá kombinace přístupu známého od pevných os a rychloupínáků. Zatímco je pravá patka (u přehazovačky) klasicky plná, je zde závit pevné osy, levá patka je zespodu otevřená podobně jako u rychloupínáku.

V případě potřeby vyjmout zadní kolo, například z důvodu defektu, proto stačí osu povolit, lehce povytáhnout a kolo máte v ruce! Osu tedy nemusíte vytahovat celou. Tento postup vám sice ušetří „jen pár vteřin“, ale i ty mohou v závodě rozhodnout o klíčovém umístění!

Nápadité řešení usazení pevné osy Speed Release pro rychlejší demontáž a montáž kola z/do rámu. Všimněte si též Flat Mount úchytů třmene zadní brzdy.

Šroub integrovaného stahování sedlovky hledejte zespodu na horní trubce. 

Ještě jeden pohled na zadní stavbu demonstrující její výraznou otevřenost.

Následný seznam již spíše evoluční…

Další vylepšení jsou již především evolucí původního modelu než seznamem vysloveně revolučních nápadů. Jde třeba o využití uhlíkové pleteniny BallisTec, či další rozvoj a drobné vylepšování konstrukce SAVE MicroSuspension, tedy specifické konstrukce vzpěr zadní stavby, které se starají o navýšení komfortu. K tomuto efektu by měla taktéž přispět původní karbonová sedlovka Cannondale SAVE v průměru 27,2 mm, která je díky užšímu profilu logicky pružnější.

Nevýhodou volby štíhlounké sedlovky je omezená možnost využít její teleskopické provedení, což sice není prvek v XC zrovna standardní, přesto se i zde výškově nastavitelné sedlovky postupně prosazují. Nejen elegantním, ale i praktickým řešením je bezobjímkové zakončení sedlové trubky, tedy integrované stahování sedlovky. Účel tohoto řešení má přínos nejen z hlediska estetiky, ale měl by rovněž pomoci prohloubit již tak solidní komfort díky tomu, že v rámu utopené stahování dává sedlovce větší prostor pro pohyb a tlumení rázů či vibrací.

Poměrně masivní a na střed BB30 z vnější strany napojené nohy zadní vidlice…

Stejně tak zboku napojené vzpěry zadní stavby přecházející v horní trubku.

Hra jednotek a čísel

Poslední zastávkou budiž poupravená geometrie, kde se určité prvky měnily, jiné zůstaly víceméně na svém. Kupříkladu úhel hlavy 69° (budeme hovořit čistě o 29“ modelech, tedy o velikosti rámů S-XL) je u nového modelu konstantou pro všechny rozměry, zároveň je ještě o kus ležérnější než doposud (současný model F-Si 69,7° – 69,9°, dle velikosti). Neměnný je i úhel sedlový 73,1°, který se od hodnoty současného modelu liší jen nepatrně.

Cannondale u modelu F-Si i nadále věří výraznějšímu předsazení korunky s hodnotou 55 mm u všech velikostí, stejně, jako tomu bylo doposud. Velikost stopy se ale, třeba i díky volnějšímu sklonu hlavy, prodloužil ze 78 mm na 82 mm – čekat tak můžeme ještě více stability. Optimalizován byl také „stack“ a „reach“, kdy současné F-Si nabízí hodnoty 603/615 mm (stack M/L) a 414/435 mm (reach M/L), kdežto novinka je na číslech 612/623 mm (stack M/L) a 420/440 mm (reach M/L). Dotčen byl pochopitelně také rozvor kol, kdy jsme se z 1097/1122 mm (M/L) dostali na 1110/1134 mm (M/L).

Tolik prvotní představení samotného stroje Cannondale F-Si nové generace. Tuším, že se tento kousek poměrně brzy podívá i do naší vlasti, a dost bych se divil, kdyby na chvíli nezaparkoval také v naší redakční garáži.

Foto: Cannondale

Cannondale Lefty Ocho – revoluce revoluční vidlice!

Jak hlásají firemní slogany: „Vidlice Lefty byly vždy o víře. O víře ve způsob, že věci mohou fungovat jinak, lépe. Ti odvážlivci, kteří se nebáli neznámého, byli bohatě odměněni jízdou, jaké se žádná nevyrovná. Lehká, tuhá, a tak precizní, že vám umožnila jet tvrději a rychleji než kdykoliv předtím.“

Ano, Lefty byla vždy výjimečná, i když ne vždy ve vysloveně pozitivním slova smyslu. Každopádně poslední generace se hodně posunuly a již nabízí, krom tradičních hodnot jako je mimořádný poměr hmotnosti a tuhosti, i velice dobrou funkci a jízdní vlastnosti.

Nyní ale přichází zcela nová podoba vidlice Lefty, která po 19 letech existence tohoto patentu znovuobjevuje již objevené. Lefty Ocho je přitom již sedmou generací původního XC rebela, který se zrodil jako unikátní Head Shock. Co je tedy na novince Lefty Ocho až tak výjimečného? Je toho celá řada!

Tohle zde ještě nebylo! Cannondale Lefty Ocho si vystačí s jedinou korunkou!

Poloviční korunka rozhodně nevypadá, že by se na ní šetřilo s materiálem.

Nově lze najít na spodu vidlice velké kolečko odskoku. Plnící ventilek je proto nově umístěn z boku (Side Car). Že to konečně někoho napadlo!!!

Jedna noha, jedna korunka

První a zcela zásadní inovace je zcela nepřehlédnutelná. Lefty totiž do dnešních dní byla vždy konstruována jako dvoukorunková, aby se zajistila potřebná tuhost její jednostranné konstrukce. Lefty Ocho ale tento prvek vynechává a spoléhá pouze na jednu tradiční korunku! Nebo spíše na polovinu tradiční korunky.

Přijde vám to málo? Zkuste věřit, že to mají v Cannondale setsakramentsky dobře spočítané a že je pevnost karbonového monobloku krku, korunky a vnější nohy pevná více než dostatečně!

S tímto přístupem přímo i nepřímo souvisí jedna dílčí změna, kterou je Tapered sloupek řízení. Že je tohle běžný standard všech konkurenčních vidlic? Máte naprostou pravdu, jenže Lefty dosud spoléhala čistě na 1,5“ široké hlavy, kdy krk klasického standardu Tapered otevírá pro Lefty takřka nekonečné možnosti kompatibility s drtivou většinou dnes vyráběných rámů!!!

Tři jsou více než čtyři?!

Jiný zásadní posun najdeme uvnitř vidlice, kde pracuje již dříve představený a poslední roky všemožnými testy prověřený hybridní systém ložisek. Tedy konstrukce, kdy je viditelná část spodní (vnitřní) nohy kruhového průřezu a využívá tedy klasické kluzné pouzdro, vnitřní horní část pak důvěřuje jehličkovým ložiskům. Zde se nachází dvě důležité změny!

První nese označení Delta Cage, což je nová generace jehličkových ložisek usazených v komplexní plastové klícce slibující ještě hladší krok. Co je ale podstatnější, čtyři řady jehliček se u Lefty Ocho smrskly na tři s tím, že se vidlice snaží budovat tuhost v těch směrech, kde je to užitečné, naopak při jiných druzích zatížení je jí ponechána určitá volnost či flexe. To proto, aby bylo řízení přesné a jisté a vidlice co nejlépe tlumila nejen díky vnitřním pístům a komorám, ale i díky své konstrukci a případné cílené poddajnosti.

Co se ovládání týká, pak se zde vsází na dálkové řízení prostřednictvím dvojice páček umístěných na řídítkách. Ovládací prvek je na korunce vidlice. Odskok se „šteluje“ klasicky dole na spodním konci jediné nohy, kde najdete velké červené kolečko. Kdo zná vidlice Lefty, ten jistě zpozorní a zauvažuje nad tím „Kam zmizel ventilek?“

Je to prosté, u Cannondale po 19 letech pochopili, že se vidlice nefouká jen jednou za rok a že se tedy hodí, pokud je ventilek přístupný běžným lidem, ne jen lesním skřítkům. Proto se plnící otvor přesunul ze spodního konce, který byl permanentně zanášen prachem a blátem, na bok vidlice kousek pod osu předního kola – řešení nazvané Side Car. Jak jednoduché, jak moc praktické!!! Halelujááááááááá! Proč to nenapadlo někoho již před lety??!!

Krom jiného vám tento boční vývod pomůže i v tom, abyste si necákali mazací olej z vnitřku vidlice na kotouč, když třeba upouštíte vzduch!

Unikátní trojúhelníkový profil, přesněji tři dráhy pro jehličková ložiska vidlice Lefty Ocho přináší tuhost tam, kde je potřeba.

Nové vylepšené usazení jehličkových ložisek Delta Cage slibující ještě nižší tření a hladší krok. 

Samy řídí, samy jedou, za Nastěnkou tě dovedou…

Sám bych se docela rád dozvěděl více o novém komorovém tlumiči, který by měl být „samoodvzdušnovací“ a „teplotu kompenzující“ s extra velkým průtokem. Ale víc než tato prohlášení jsem nenašel?! Co s tímto tématem rovněž souvisí je skutečnost, že se vývojáři, při honbě za co nejnižším třením, snažili eliminovat maximum třecích ploch, kluzných pouzder atd. Což by mohlo fungovat.

Poslední technická zastávka nás přivádí k uchycení adaptéru přední kotoučové brzdy. Sundávaní a nadávání předního kola byla vždy drobná bolístka vidlic Lefty, přestože zručný jezdec zvládne tento úkon i tak za pár vteřin. Ale šroubovat se vám to pokaždé nechce. U nové generace Lefty Ocho je dané řešení dále zjednodušeno.

Nachází se zde totiž jen jeden šroub na imbus 5 mm, který stačí povolit o jednu otáčku, následně se stiskne tlačítko nad ním a celý adaptér je dole. Zpětná instalace funguje přesně obráceně. Adaptér by se pak měl, při zpětné instalaci na vidlici, dokonce sám vystředit, proto by vás již nemělo trápit jemné škrtání kotouče o destičky tu a tam patrné po zpětné instalaci kola do vidlice.

Nová „samoodvzdušnovací“ a „teplotu kompenzující“ tlumící jednotka s extra velkým průtokem!

Kompresní okruh ovládáte páčkou z řídítek. Kde jsem již podobnou věc viděl?

Konec zdlouhavého šroubování, stačí pootočit šroubem a stisknout tlačítko.

Kolik to váží? Málo!

Krom všech výše zmíněných více či méně revolučních nápadů a řešení je vidlice Lefty Ocho také zatraceně lehká. Přesný údaj jsem nikde nenašel, ale již jen opakované ujišťování o skutečnosti, že novinka Lefty Ocho je o nezanedbatelných 250 g lehčí než předchozí generace, o mnohém vypovídá. Lefty Ocho si nedělá až takové ambice, že by byla nejlehčí XC vidlicí na trhu, ale řadí se minimálně k „jedněm z nejlehčích“! Především by ale v této třídě měla nabízet zcela unikátní poměr hmotnosti a tuhosti, tedy i přesnosti řízení.

Jak to tak celé dávám dohromady, začínají mě neskutečně svrbět prsty a už se těším, až nový Cannondale F-Si dostanu do ruky, projedu se na něm a na vlastní kůži prozkoumám všechny výše popisované, vysoce praktické prvky na novince Lefty Ocho.

Více o novém Cannondale F-Si a vidlici Lefty Ocho najdete na webu www.cannondalebikes.cz

Foto: Cannondale

Společnost Schindler (výhradní dovozce značek GHOST, LAPIERRE, Continental, Cratoni a další) ve čtvrtek 17. května slavnostně otevřela zcela nově postavenou administrativní budovu, jejíž součástí jsou kanceláře a také showroom.

(tisková zpráva)
Celkově majitel společnosti Jan Schindler vybudoval 900 m² v Kravařích u Opavy, čímž získal strategickou polohu pro svůj obchod zacílený na Českou republiku, Slovensko a Maďarsko.

Kromě architekta, stavební společnosti, starostky, médií a dalších významných osobností byl mezi pozvanými hosty také farář, který celé office budově a showroomu požehnal.

Mezi přítomnými nechyběla ani známá jména závodních týmů – Honza Hruška za GHOST TEAM, Topforex – Lapiere Pro Cycling Team pak zastoupil Radim Kijevský a Pavel Padrnos.

Po úvodním přivítání hostů majitelé společnosti slavnostně přestřihli pásku a Jan Schindler představil několik zásadních milníků společnosti.

Zahájení distribuce cyklo-značek:

2008 – GHOST
2008 – ELECTRA
2010 – CRATONI
2011 – LAPIERRE
2013 – SKS Germany – Slovensko
2014 – KNOG – Slovensko
2014 – Maďarsko
2015 – ESI, LAPIERRE – Slovensko, SALSA, SURLY, KNOG – Česká republika a Maďarsko
2016 – CONTINENTAL, SKS Germany – Česká republika
2017 – QERIDOO

Následovala prohlídka celé budovy, kdy mohli zájemci zavítat do veškerého zázemí industriální stavby. Součástí eventu bylo také představení zbrusu nového e-biku s plně integrovanou baterií – Lapierre Overvolt AMi Shimano. Plánované odpolední vyjížďky se zúčastnilo jen pár bikerů, kterým nevadila nepřízeň počasí.

Celá událost se nesla v uvolněném a pohodovém duchu, který odpovídá celkové atmosféře společnosti Schindler.

Foto: Schindler s.r.o. (Mojekolo.cz)

Specialized Enduro Race Kouty byl po dlouhé době závod, kterého jsem se osobně zúčastnil a vlastně mě to i docela bavilo. Podmínky zde byly takřka ideální, což jsem už dostatečně rozpitval v Pondělní Videonáloži. V Koutech jsem také po dlouhé době drtil své letošní osobní kolo – Rock Machine Blizzard 90-27! 

(Úvodní foto: Jara Sijka Photography)
Pojďme se tedy společně, formou menší fotogalerie, podívat na to, co vše je na mém kole jinak, co jsem si vyměnil, co mě na něm baví a jak to celé funguje.

Než s tím celým začnu, musím říct, že jsem měl ze svého biku vážně radost. Poté, co jsem poslední dobou jezdil skoro samá Lka a navíc dlouhé, či extra dlouhé geometrie, jsem měl v ruce zase stroj hodný mojí postavy. Tedy velikost M a navíc s poměrně klasickou geometrií. Tedy kratší a značně položenou. Kratší rám a položená hlava mě bavily zejména na místech, kde byly prudké padáky a větší terénní schody. Zde jsem měl pocit, že díky kratší stavbě rámu ještě v klidu dosáhnu na řídítka a nemusím se bát, že na nich příliš visím.

Osobně si nelibuju v dosahování „top speed“, proto mi víc sedí kola kratší, která se snáze obtočí okolo každého stromku. To sice není vždy úplně „easy“ ani s Blizzardem, protože díky meziročnímu přechodu vidlice ze 160 na 170 mm se hlava o kousek položila a je z něj proto slušná motorka. Ale když si na to člověk zvykne, dá se to hezky lámat a celkově mi přijde, že je v této konfiguraci kolo se mnou více spjaté, že jej ovládám od přední po zadní osu a nikoliv, že se jen vezu a vysedávám jako na motorce.

Co mě rovněž obrovsky těšilo a bavilo bylo, jak to krásně zobe a slušně jede. Drobeček to žádný není, přitom jsem nijak radikálně netrpěl, ani když se stoupalo na Dlouhé Stráně, což jsem dal celé s otevřeným tlumičem. Alespoň jsem si jej nezapomínal otevřít cestou dolů, jak jsem občas slýchal okolo! Když se pak jelo dolů, byl to koncert.

Nový RockShox Lyrik, z kterého jsme s Lukášem vyházeli po vzájemné dohodě všechny tokeny, makal jako o život, hezky dlabal menší kořeny a v klidu zvládal větší rány. Ani jsem jej snad nedostal na doraz. Zadek, kde se o aktivitu stará RockShox Super Deluxe, byl rovněž super luxusní a já si nemám absolutně na co stěžovat. To kolo mi prostě dělá radost!!!

Rock Machine Blizzard 90-27 – cena 79 990 Kč (rockmachine.us)

Startovní číslo poněkud zakrývá plnou krásu řídítek FUNN Full On, která jsou při šířce 810 mm a průměru 31,8 mm solidně tuhá, rozhodně ale nejsou zbytečně tvrdá jako mnoho 35mm lešenářských trubek (1350 Kč – flowcycles.cz/..full-on)

Parádním kouskem je také 35 mm dlouhý (krátký) představec FUNN Strippa Evo (1890 Kč – flowcycles.cz/..strippa-evo-31-8-mm )

Hodně jsem si též oblíbil gripy Funn Hilt, které jsou příjemně dlouhé, pevné a bez objímky na vnějším konci, což mi vyhovuje (380 Kč – flowcycles.cz)

Více informací o produktech Funn (včetně reálné hmotnosti atd.) najdete v článku popisujícím jejich instalaci.

Jedna ze specialit, kterou jsem si na svoje kolo objednal na dálku z Německa, je sedlovka Bike Yoke Revive 160. Výtečná je již páčka, která má tu správnou velikost, snadno si ji nastavíte, navíc chodí naprosto jemně, hladce a bez většího odporu.

Nenechte se oklamat, objímka držící páčku je plastová, jen je dozdobená plechovým páskem s logem značky.

Jednou ze specialit sedlocky Bike Yoke Revive je možnost ji snadno odvzdušnit a tím resetovat, pokud by nastal nějaký problém.

K tomuto úkonu slouží páčka, kterou můžete do sedlovky nainstalovat, nebo jednoduše použijete imbus (šroubek s označením „Reset“). Zatím jsem ale neměl potřebu na tento prvek sahat, proto jsem i páčku nechal zatím v krabici. Spokojenost s touto sedlovkou je zatím maximální. Snadné ovládání, jistá fixace, běžná vůle, jemný snadný chod a hlavně – zatím žádné problémy! (379 Eur s dopravou zdarma – www.bikeyoke.de)

reklama

Speciálně pro závody v Koutech jsem dopředu nasadil Continental Der Baron Projekt 27,5×2,4″ a udělal jsem dobře.

Měkká směs, značně otevřený agresivní vzorek a konečně bezduše znamenaly velkou jistotu i v sobotu na mokré hrabance a v rozrytém podloží.

Na zadní kolo jsem nasadil Continental Trail King ve verzi ProTection Apex kevlar v rozměru 27,5×2,4″, což je sám o sobě slušný balón.

Trail King má totiž rozměru 2,4″ faktickou šířku 62 mm, kdežto Der Baron, při stejném udávaném rozměru, jen 58 mm (ráfek 29 mm).

Bohužel se mi ale povedlo v RZ4 zadní plášť vyzout z patek, musel jsem tedy dovnitř narvat duši a v cíli jsem zjistil, že mi tam zůstala trocha listí…

CONTINENTAL Trail King 27.5 ProTection Apex kevlar – akční cena 1 299 Kč (www.mojekolo.cz) / CONTINENTAL Der Baron Projekt 27.5 ProTection Apex – 1 899 Kč (www.mojekolo.cz)

Z kraje sezony jsem také na svůj Rock Machine nasadil na zkoušku kliky Praxis Cadet se silnou 30mm osou M30 a pro můj rám vhodnými ložisky PF92. (4 490 Kč – protocycles.cz)

Asi nelze očekávat, že bych vám povídal něco o tom, že jsou tyto kliky o XX % tužší, než původní SRAM GX, ale radost mi určitě dělají. Drží, točí se, nevržou…

Spokojený jsem i s převodníkem. 30 zubů a SRAM Eagle mi vyhovuje dokonale! Zuby využívající Wave technologii zase hezky drží řetěz – nepadá!

Již delší čas vozím pedály Crankbrothers Stamp ve velikosti Large a nemůžu si stěžovat. Menší bych už rozhodně nechtěl! (viz představení Crankbrothers Stamp 3 – Danny MacAskill Edition

Z počátku lehce nedůvěřivý jsem byl k brzdám TRP Slate4 G-Spec), přestože nesou logo „revizního technika“ Aarona Gwina. S originálními kotouči a destičkami to ušlo, záhy jsem ale nasadil disky a destičky Galfer, což bylo o poznání lepší. 

Vzadu jsou aktuálně destičky Galfer se standardní směsí, které nejsou špatné. Chvilku jim trvalo, než se zajely, ale rozhodně to byla kratší doba než v případě originálních desek TRP.

Dopředu jsem nasadil vrcholnou verzi Pro a jen zíral. Výkon znatelně vyšší, výrazně stabilnější projev, ostrý nástup a jistota i v dlouhých sjezdech. Koutecká RZ2 bez zaváhání na postu brzdy hovoří za vše!

Galfer brzdový kotouč Wave Fixed – od 790 Kč (dle průměru – protocycles.cz)
Galfer destičky (SHIMANO Saint/Zee/TRP Slate4) – 359/549/649 Kč (směs Standard/Advanced/Pro – protocycles.cz)

Zapomenout jsem nemohl na svého věrného pomocníka – stojánek Gramnite Hex Stand (viz představení výbavy Funn/Granite)

Kouty jako již tradičně odstartovaly Českou Enduro Serii a zatímco před nějakými čtyřmi lety nás bylo sotva dvě stě, letos startovka čítala přes pět set závoďáků. Komorní duch endura tentokrát sice v menu nebyl, zato se servírovaly poctivě dlouhé a vesměs přírodní erzety chválené ze všech stran.

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Tomáš Rucký, Michal Hoffmann

Kdo byl v sobotní tréninkový den na laně už v devět, ten neprohloupil. Kdo přijel později, musel počítat s takovou frontou na lanovku, za kterou by se nemusela stydět ani naše Česká pošta. Na druhou stranu se člověk stihnul s kdekým pozdravit, seznámit nebo prodiskutovat nejzávažnější biková témata, jako byl třeba druh plášťů do závodu.

Naštěstí rosničky nezklamaly a jejich původní deštivá předpověď se nevyplnila, takže v neděli vyjíždíme do erzet pěkně v krátkým bez pláštěnek. Neříkala jsem to?!

RZ1

První erzeta je pro mě většinou rozdýchávací, učím se v ní zatáčet, dbám na „ostré lokty“ a občas si připomenu, že bych mohla pustit brzdy. Když už se blížím ke konci, slyším tak upřímné fandění, až mi moje nízká rychlost přijde neadekvátní k takovému řevu, takže se rychle snažím něco vymyslet.

Měla jsem spíš v plánu nějakou strašnou palbu po kořenech, jak z toho vznikne taková ta fotka s rozmazaným pozadím a lesním bordelem, co ode mě odlítává, ale místo toho si s rychlostí asi 5 km/h ustelu pod stromkem a hanbou bych se nejradši propadla.

Jako já se tady chlubím, jak sjedu kamenitý francouzský erzety světovýho endura (reportáž z EWS) a pak se rozplácnu na rovině na kořenech v Jeseníkách? Jsem prostě klasik! Později se k fandění přizná fotograf Michal Hoffmann a jako kompenzaci dostanu „pár“ povedených fotek. Díky, konečně se vyplatilo sebou říznout

RZ2

Po jedničce nám není úplně jasný, jak je to s občerstvovačkou, protože šipky na transfer 2 ukazují zkratku přímo na hlavní silnici, takže poctivě sledujeme značení, aniž bychom si jeli pro tyčinku. Že to byla chyba, se ukázalo až později.

Výjezd na Dlouhé Stráně už po těch letech nijak emočně neprožíváme, takže moje šnečí tempo se mnou odhodlaně udržuje Aleš Mrňka, který musí dělat do kopce dlouhé kličky na lehký převod, abych mu rychlostně aspoň trochu stačila.

Fronty na startu erzet nám sice radost nedělaly, nicméně jsme to měli natrénované už ze sobotních front na lano, na pokladnu a registraci, takže se nijak nevzrušujeme.

Na druhou erzetu se docela těším – je dlouhá, obsahuje prvky flow, hrabanku i parkovou sekci – prostě všechno. Na startu si sice trochu zapřeháním se šlapáním a pak v lese v klopenkách lapám po dechu, pak už si ale jedu to svoje. Trochu mě překvapí lavice na rovné palbě lesem.

Ne, že bych si je den před tím neprojížděla, ale měla jsem mnohem menší rychlost, takže doskoky byly v pohodě, teď to ale nějak vůbec nedokážu odhadnout a na té poslední dopadám regulérně na přední kolo a notnou chvíli po něm se zatajeným dechem a vytřeštěnýma očima ještě jedu. Tak to byl můj osobák! Já umím jezdit po předním? Hustý!

Po opatrně projetý hrabance si to dovolím v poslední třetině trati trochu pustit a už se těším na odpalovák přes potůček v závěru erzety. Při výjezdu z lesa si ale všimnu, že dojíždím borce přede mnou, a protože si v tomhle nevěřím a nerada křičím dopředu hop, dokud nepřeskočím (tady doslovně), promeškám svoji šanci, že mi uhne a už před skokem musím na brzdy, protože týpek to evidentně skákat nechce.

Protože se sama neumím rozhodnout, jestli pojedu zprava nebo zleva, křičím neurčitě „Jedu!“. Nic. „Pozor!“, zkusím to jinak. „Tak pozor nebo přidej!“, hrotím chudáka do závěrečný klopky, která mi měla umožnit rozlet na dvoják kousek před cílem.

Borec mě podle všeho v integrálce asi neslyšel a asi jsem ho poslední větou tak vylekala, že zahamstnul brzdy, čímž následně pro změnu vylekal on mě a málem jsem do něj vlítla. Naštěstí se to celé obešlo bez bourání, takže do cíle jsme se dostali oba. Tímto se mu omlouvám za hrocení, jen jsem si chtěla dát ten skok J

reklama

RZ3

Transfer na trojku pro mě zahrnuje lano, rozdejchávání křečí ve stehnech a opět čekačku ve frontě. Ani letos nás organizátoři neochudili o klopenkovou šněrovačku pod lanovkou, kde se vždycky snažím soustředit na včasné přenášení váhy, každoročně si ale v těch klopkách přijdu jako nejpomalejší člověk na světě a v duchu jen doufám, že na mě z lanovky nikdo nekouká.

Doufám, že to je jen pocit! Vše si kompenzuju na následné palbě lesem, která je rok od roku vymlácenější a kořenovější, takže i když je to „rovně“ dolů, vyplatí se dávat pozor. Přesně tahle rychlost mě ale baví a můj adrenalinovej vrchol víkendu se odehrál právě tady. Erzetu zakončuje klikatice mezi stromama v kořenech, kde si oproti předchozí palbě přijdu, jako když stojím.

RZ4

Čtvrtá erzeta je nejdelší a jedu ji dost přes devět minut, což je konkurenceschopná délka k jakémukoli zahraničnímu závodu. Čtyřka se mi jede nakonec nejlíp – všechno je do rychla, kořeny stačily vyschnout, takže pěkně drží a celkově se tu dá dobře držet flow.

Akorát teda na dlouhém šotolinovém úseku se nějak nemůžu rozhodnout, jestli je lepší šlapat jako o život, nebo zalehnout za řídítka a mít co nejmenší odpor větru. Rozhoduju se pro to druhé, takže si dávám v erzetě regulérní pauzu.

V poslední třetině se střídá parková část s „hrabankou“ a trať je tak dlouhá, že si člověk neustále musel připomínat, že ještě vlastně pořád závodí.

RZ5

Poslední pátá erzeta vůbec není zadarmo. Ve zkratce – když přežijete mordor, tak vás čeká balancování na odkloněné stráni, a když i to ustojíte, tak vám musí zbýt dost sil na výjezd do kopce, a když ho dáte, ještě pořád není vyhráno a cestou do cíle si ještě jednou do kopce šlápnete a nějaká ta koncentrace se očekává i v samotném závěru při průjezdu potokem.

Mým „highlightem“ erzety bylo naprosto neuvážené vjetí do rock&wood garden na začátku, kde mě rozhodil hned první kořen a kolo najednou jako bych neovládala já, ale někdo ho měl na dálkové ovládání a mačkal všechna tlačítka, co ho napadla.

Po té, co předním kolem trefím snad všechny ostré části kamenů, si pro uklidnění vyjedu mimo trať do trávy a nebýt tentokrát Tomovo divokého povzbuzování, dost možná bych si tam z toho všeho na chvíli i sedla.

Od této chvíle jako když mě vymění a jedu si úplnej klid na brzdách, hlavně ať už to moc nedrncá, že jo. Po relativně bezchybném projetí odkloněné stráně se dokonce přistihnu, že už přemýšlím nad tím, co si dám k večeři.

Prostě celej den mi race mode nevydrží no…

Do potoka to ještě pustím trochu svižně čistě pro diváky a do cíle si chci teda pro formu zašpurtovat, ovšem těžší převod moje nohy překvapí a já abych to ušlápla, si musím z plna hrdla zařvat, jak na tenisovém kurtu. Když neřvou fandové, zařvu si sama, viď. Cíl je pak opravdová slast!

Tak to bychom měli na úvod…

Koutecké enduro patří svými erzetami k těm nejpovedenějším u nás a délkou tratí by obstálo klidně i mezinárodně. Už jen teda doladit ty wapky na mytí kol (aby fungovaly i po šesté), nějakou tu vodu/občerstvovačku k výstupu lanovky a počítat s větším množstvím jídla (protože 500 hladových krků, zvlášť chlapů a ještě při fyzické zátěži nejde úplně uspokojit hrstí rozinek) a je to vyladěné do lesku! Díky a zase příště

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Tomáš Rucký, Michal Hoffmann 

Fotoalbum na Facebooku České Enduro Serie | Videa z jednotlivých RZ na YouTube BikeAndRide.cz

Majitelé kol Rocky Mountain neměli v minulosti mnoho možností pořídit si ke svému kolu kompletní sadu oblečení, jelikož se tato část sortimentu z Kanady obvykle nedovážela. Situace se ale nyní mění, jelikož se na náš trh dostává kompletní kolekce oblečení s motivy Rocky Mountain, a to jak ve volnočasovém, tak i ve sportovním stylu.

Že se nebude jednat o „obyčejné hadříky“ s líbivým potiskem, který nic nevydrží, zaručí již jen fakt, že je tato kolekce vyráběna velkými jmény textilního oboru, značkami Maloja (Německo) a 7MESH (Kanada).

Nové „teamové“ oblečení bude již tento týden k vidění u většiny prodejců Rocky Mountain v ČR a bude jej možné objednat kdykoliv v průběhu roku. Díky tomu si budete moci vše v klidu prohlédnout, vyzkoušet, případně objednat vhodnou velikost a pak odnést domů.

V galerii níže je rychlý náhled nové kolekce, celkový přehled nabízeného oblečení včetně konečných cen najdete na stránce českého zástupce Rocky Mountain:  www.bikeaction.cz

Pozvánku na druhé Mistrovství České republiky v Enduru jsme s vámi již před časem předkládali na našem webu. Již v původním textu jsem upozorňoval na úpravu tras, kdy se, oproti předchozímu ročníku, zkrátila RZ3 o nepříjemný dojezd pod velkou skálou a jako bonus se do „rychlostek“ na Svatoboru vklínila nová RZ6, čímž celkový sumář vzrostl na 7 rychlostních zkoušek!

Sušické Enduro X Race (23.-24. 6. 2018) tedy bude letos ještě o něco poctivější, než jak tomu bývalo doposud! I když nevím, že by si někdo stěžoval na nedostatečnou náročnost! Ale co, je to závod, je to Mistrák a měl by být tedy poctivý a náročný, aby se ukázalo, kdo má natrénováno a kdo nikoliv!

Dohromady nás tedy čeká sedm RZ, celkem na 45 kilometrech s převýšením nemalých 1800 m! Jak vyplynulo z rozhovorů s pořadatelem, podobné parametry jsou požadovány pro jednodenní závody aspirující na zařazení do seriálu EWS. Kratší nejsou přijaty, delší se již vypisují na dva soutěžní dny. To jen abyste věděli, že i v našich podmínkách lze absolvovat závod světových parametrů.

Letošní absolutní novinka – RZ6 – se vklíní mezi loňskou tradiční pětku, začínající na startu paraglidistů, a nyní nově sedmičku, která nás dovede s konečnou úlevou až dolů do Sušice k finálnímu občerstvení a vyhlašování.

Když už jsem zmínil jídlo – jako závodníci se můžeme těšit na lehčí občerstvení na Sedle (start RZ2 a RZ3), větší bašta nás čeká dole v Sušici v parku (po dojezdu RZ4) a oživit své zvadlé tělo bude možné i mezi RZ6 a RZ7 u rozhledny Svatobor.

Malé technické doplnění – časomíru letos zajišťuje společnost Sportident AIR+, která do Sušice dodá své bezkontaktní čipy určené pro letmý průjezd cílem bez nutnosti brzdit. Stejná firma dodává časomíru i pro závody seriálu EWS

Jako bonus dnešní aktualizované pozvánky přidejme náhled nově vzniklé RZ6, jak vypadala při jednom kontrolním průjezdu. Nebojte, před závodem se ještě určitě pořádně vyjezdí! Už takto vypadá parádně, zadarmo ale rozhodně nebude!

Ano, máte pravdu, letos už jsme jedno Devinci testovali. Je tomu sotva pár týdnů, přičemž se jednalo o vrcholný enduro závoďák – řadu Devinci Spartan. Nyní můžeme sestoupit o patro níž a podívat se blíže na all-mountain model Devinci Troy, konkrétně na osobní stroj Mártyho, který je pupeční šňůrou spojen s pražským obchodem Bike Spital.

Devinci Troy je sám o sobě dosti svérázným strojem, který se na jedné straně veze na podobné vlně jako již zmiňovaný Spartan. Ubírá ale krapet na zdvihu (vzadu 140 mm, vepředu doporučeno 150 mm), odhazuje něco hmotnosti, či přehnané serióznosti super-vážného, super-soustředěného a na výkon především orientovaného Spartana. Jako bonus naopak přidává jízdní zábavu, lehkost a hravost. Doslova tuny jízdní zábavy! Alespoň pokud si vzájemně kápnete do noty!!!

Mártyho tuning

Tento konkrétní Devinci Troy je ale kolem dosti výjimečným, jelikož se jedná o poměrně specifickou osobní stavbu. Márty se totiž snažil posunout lehčího trailového šprýmaře do pozice boxera základní váhové kategorie, který poskakuje po špičkách a tančí mezi borci těžké váhy, snaží se mezi nimi bleskurychle kličkovat a tu a tam jim uštědřit nepříjemný úder (nikoliv pod pás!).

Abych se sám nezamotal ve svých příměrech a alegoriích. Nastínit jsem vám chtěl především to, že se Márty snaží své kolo povýšit a do jisté míry včlenit mezi endura, kdy jej sám používá na závody této kategorie. Konkrétně poslední víkend jsme se potkali na Enduro Race Kouty, den po tomto závodu jsem si kolo přebíral k testu – muselo projít kontrolou a menšími pozávodními úpravami.

Ať se již dostaneme k meritu věci! Márty jednoduše vyměnil vidlici, respektive přešrouboval původní RockShox Pike z továrních 150 mm na 160 mm, do vidlice „narval“ čtyři tokeny a do tlumiče RockShox Monarch dva kroužky pro navýšení progresivity. Na kola Praxis AL32 nazul pláště Onza Ibex 27,5×2,4“, abych se okolo Prahy neproháněl na sjezdových pryžích, a to je, myslím, z toho nejzásadnějšího všechno.

Mártyho tuning zasahuje nejen do nitra vidlice.

Tady to bude chtít inovaci. Žádná metrika ani Trunnion? Žádáme rychlou nápravu

Nesmělé oťukávání

Jsou kola, na která člověk skočí a je hned jako doma. I když ono vlastně hodně záleží na tom, z čeho na co přeskakujete. Já, než jsem si byl půjčit Devinci Troy, jsem absolvoval Enduro v Koutech, kde jsem řádil na svém osobním stroji Rock Machine Blizzard 90-27 (M), což je kolo, alespoň z hlediska geometrie, postavené spíše podle tradičních měřítek (kratší a hodně položené). Kdežto Troy je kolem, které se ubírá spíše modernější cestou ovládání – cestou carvingu.

Alespoň jsem měl takový dojem, přestože údaje z tabulky jeho geometrie nehovoří o extra dlouhém rozvoru (1162/1186 mm – M/L), nezvykle položené hlavě (67° při 150 mm vidlici), či nadstandardní hodnotě dosahu (reach – 440/460 mm – M/L). Je vlastně docela možné, že na věci nemálo změnila 160mm vidlice, ale zase tak velký posun oněch 10 mm navíc způsobit nemůže.

Neberte to, prosím, že si hned ze začátku na něco stěžuju, spíš mi jde o vytvoření argumentačního základu k dalšímu popisu. V terénu, při druhé několikahodinové jízdě, jsem totiž zaznamenal velký sklon k jistému vedení směru, který s rostoucí rychlostí exponenciálně stoupal, s rychlostí klesající exponenciálně klesal. Prostě klasická přímá úměra, pouze v umocněném stylu.

reklama

Lépe rychle než pomalu!

Dobrat se chci k tomu, že jsem při prvních jízdách dost výrazně cítil tendenci kola plynule se pokládat do zatáček a nechat se ovládat primárně nahýbáním do stran. Tradičně, jak je to u řady kol s moderní geometrií, jsem při manévrování v nižších rychlostech na strmých skalkách zaznamenal určitý neklid, až jistou nervozitu. Ale chápu, kola tohoto druhu jsou stavěna více pro rychlost a flow, než pro pomalé smýkání se v prachu.

Každopádně po třech hodinách nemilosrdného, ale jednoznačně férového boje s lokálními traily – mimochodem část z nich jsem absolvoval zcela neplánovaně po boku Milana Myšíka (Cannondale KUR Enduro Team) – jsem již žádné rozpaky nepozoroval. Již žádné obavy z toho, že se nevejdu do zatáčky, že to kolem toho stromku dostatečně těsně neobtočím, nebo že se mi přední kolo na další skalce nepříjemně roztančí. Zvykl jsem si, nebo jsem jen v závěsu za Milanem přešel do rychlejšího módu, který Troyovi dokonale vyhovoval.

Je zajímavé, že horní rameno podtrhuje ostrý design i špičkou ve své přední části.

U většiny odpružených modelů Devinci lze pomocí prvku Flip-Chip střídat dvě polohy geometrie.

Spodní oko tlumiče je usazeno v jakési karbonové vaničce.

Přidej další token, nezůstaneš bokem!

Pokud bych měl v dnešním úvodním stručném hodnocení Devinci Troy zmínit ještě odpružení, pak je třeba připomenout, že je Mártyho kolo vyzbrojeno celou armádou tokenů. Čtyři vepředu, dva vzadu. U vidlice mi to ani moc nepřišlo, dokonce jsem tam nechal Mártyho tlaky. I když pravda, v určitých místech nebyly první reakce vidlice na ostré hrany kamenů až tak jisté a sametové, jak bych u Piku čekal. O to jistější byl ale konec. No, asi ty tokeny pro další jízdy přeci jen vyndám!

Vzadu je to o něco jiné. Zde jsou „jen“ dva kroužky, které navíc projev zadní stavby zase tak moc nemění. Alespoň pokud mohu soudit a porovnávat z projevu, jakým na mě působila zadní stavba u Devinci Spartan. U něj, i zde u Troye, jsem odhalil jednak krásně jistý a neutrální začátek, kdy je pozice hlavního čepu vyladěna skoro k dokonalosti. Jinak řečeno – jede to jako krá.. a při rozumném způsobu šlapání se to vzadu ani nehne.

Ano, Spartan na karbonových kolech byl paradoxně ještě rychlejší, alespoň pocitově, i zde je ale cítit velice jistá opora při šlapání a značná tuhost rámu i zadní stavby. To je ale jen jedna rovina. Tu druhou reprezentuje poměrně živelný projev zadního odpružení minimálně do první poloviny kroku, kdy se tlumič na větších boulích rád zhoupne a rád vás o tom bude informovat.

Ahoj, jmenuji se TROY!

Mám vnitřní vedení, ale nehodlám se smířit s prostými děrami do rámu.

Můj kmotr, Dave Weagle, pro mě navrhl zadní zavěšení Split Pivot. 

Jeho základem je koncentrický čep na ose zadního kola. 

Houpání a dopadání…

Takový projev ale neberu jako nějaké zásadní zlo, jen spíše klasický efekt v principu jednočepové zadní stavby. Druhou stranou mince výraznějšího houpání se v terénu je skutečnost, že to vzadu žere nerovnosti s chutí tasmánského čerta. Že tam je jen 140 mm? Nevěřím! Krásně jisté dotlumení velkých rázů, pocit velké živosti a značné aktivity. Jo, tohle mě baví!

Pokud je pak někde poznat přidání dvou kroužků do vzduchové komory (tokeny), pak je to jednoznačně na dorazu. Márty tomu asi umí dát pořádně za uši, proto tam ty kroužky dal. Já sice normálně po dorazech neběhám, s Troyem jsem se ale vůbec nemazlil, navíc jsem jej vzal na jednu lesní „megapumpu“ co mám za barákem, kde většinu systémů obvykle dostanu alespoň blízko k dorazu, když ne úplně na dno.

Je to poměrně extrémní případ, ale dost dobře odhalí, jak se v extrému ten či onen systém chová. A Troy? I po této megapumpě jsem měl k dorazu ještě docela daleko, což je dobře i špatně. Osobně bych kroužky z tlumiče nejspíš vyndal, abych i já dokázal využít celý zdvih, každopádně díky této konfiguraci byl Troy i ve spodní úvrati oné pumpy krásně jistý, nežvýknul se, příkladně si držel směr a hezky mě vyvezl až na vrchol protisvahu!

Partie propojující spodní trubku, střed a přechod v trubku sedlovou je až neskutečně masivní!

Rozhodně praktickým prvkem je guma proti okopání zadní stavby patou vašich bot na konci kyvné vidlice před patkou.

Karbonové horní vzpěry zadní stavby jsou posíleny tímto můstkem, který těsně olizuje zadní plášť. 

Pohleďte na šíři hranaté spodní trubky! Tady se kompromisy nepřipouští!

Koho potkám v lese příště?

Na Devinci Troy budu mít čas ještě v příštím týdnu, takže si o něm určitě ještě povíme více a sám jsem zvědavý, s jakými poznatky přijde kolega, který jej dostal svěřený na tento víkend. Zatím tedy můžeme dnešní povídání uzavřít a těšit se společně až dáme i tomuto fešákovi z východní strany Kanady znovu pořádně za uši. Třeba znovu potkám v lese známé tváře, osobnosti jako je Milan Myšík nebo Michal Prokop, na které jsem v rámci svého testování zcela náhodou narazil. Mějte se kluci!

Více o tomto kole na domácím webu www.devinci.com, české ceny, rámy i kompletní kola najdete na webu protocycles.cz

Foto: Štěpán Hájíček

Kopřivná Bike Festival 2018 se nám nezadržitelně blíží a přípravy běží v plném proudu. Letošní ročník opět nabyde na počtu kol pro testování a můžete se těšit i na větší porci zábavy. Nenechte si ujít tuto skvělou akci a už tento víkend se vydejte do Malé Morávky, do bikeparku Kopřivná, kde budete mít možnost zažít dva pořádné bikové dny!

(tisková zpráva)

Abychom vás alespoň trochu navnadili, tak prozradíme, že se můžete těšit na dva dny plné testování kol od světových značek, na novou rychlou 6ti sedačku, na upravené a vylepšené tratě, na závody a soutěže a také na nové zázemí v podobě skvělého bistra.

Účast je potvrzena od značek: Canyon, Scott, Specialized, Rock Machine, Kellys, CTM, RB, Rocky Mountain, Commencal, elektrokola od Topkolo, Beast, Mondraker, Bergamont, nebude chybět ani stánek Zookee, kde se můžete mrknout na Yeti kola nebo se budete moci podívat na kola Devinci či Turner na stánku Protocycles. Dále na vás budou čekat stánky s komponenty, oblečením a dalšími bikerskými doplňky.

4 verze gravity soutěží

Pro milovníky závodění jsme si tentokrát připravili 4 závody, přičemž na své si přijdou především všichni fanoušci gravity disciplín. Opět se pojede noční sjezd na Fun trailu, na programu bude paralelní dual slalom, nebude chybět úplně nová disciplína, hromadný sjezd s názvem Furious Downhill. Fandové elektriky se zmáčknou při Elektro uphillu a to vše doplní další doprovodný program nejen pro dospělé, ale samozřejmě i pro děti!

Nebude chybět skvělý moderátor BigBuba, který vás provede celým bikovým víkendem. Sobotní večer uzavřeme pořádnou afterparty, kde to s námi rozjedou kapely Critical Acclaim a naše srdcovka Hazydecay!

Testování kol bude probíhat v sobotu 2. 6. 2018 od 10:00 do 18:00 a v neděli 3. 6. od 10:00 do 17:00.

Přesné časové rozpisy všech závodů najdete na www.koprivnabikefestival.cz

Výhodnější online registrace běží pouze do 30. 5., poté bude možnost se na vše registrovat na místě. Pro veškeré info mrkněte na náš facebook.com/koprivnabikefestival nebo na internetové stránky www.koprivnabikefestival.cz

Těšíme se na vás

reklama

Foto: Bikepark Kopřivná

V sobotu 2. června startuje na Špičáku biková sezóna. Na tratích se pracovalo téměř dva měsíce a větších či menších úprav doznaly všechny lajny. Novinkou letošního roku je zcela nový Jump Park, který nabízí skokovou lajnu pro začátečníky i experty a také zcela nový Big Air Bag pro trénink skoků.

(tisková zpráva)

Půjčovna kol prošla pravidelnou obnovou. Budou zde připravena nová DH kola Kona a chrániče Fox.

Sobotní opening bude letos nabitý akcemi. Čeká nás program v Jump Parku a Big Air Bag Contest, večer potom koncert skupin Arrogant Twins a Dirty Blondes.

V průběhu letní sezóny 2018 se ve Ski&Bike Špičák pojedou dva významné podniky:

• 20.-22. 7. – European Downhill Cup – Evropský pohár ve sjezdu horských kol
• 9. 7. – Central European Enduro – Evropská enduro série

I tento rok platí na Špičáku Gravity card, celosezónní jízdenka platná již v 18 největších evropských bikeparcích a také společná celosezónní jízdenka s bikeparkem Geisskopf.

Špičácký bikepark bude v prvních dvou týdnech června v provozu o víkendu 2.- 3. 6. a 9.-10. 6. Od 15. 6. se bude jezdit již každý den až do poloviny září. Víkendový provoz bude pokračovat do konce října. Letošní letní sezona tady končí 28. 10. 2018.

reklama

Foto: Bikepark Špičák