Už se děsivě opakuju, ale nelze pominout, že akce Eurobike Media Days byla neskutečně plodná na praktické zkušenosti s řadou žhavých novinek, dvanáctkové sady SRAM Eagle nevyjímaje. Zbrusu nové a v mnohém revoluční sady SRAM XX1 Eagle a SRAM X01 Eagle jsem vyzkoušel hned na několika kolech, proto si pojďme nyní říct „jak to pracuje?“

Teorii, proč, co a jak se změnilo vůči původním jedenáctkovým sadám SRAM XX1 a X01, snad ani není třeba opakovat. Vše je dostatečně podrobně popsáno v článku, který sady 1×12 (Eagle) zevrubně představuje: SRAM Eagle – řazení 1×12 je realitou! Dnes si spíše řekneme jak vypadá nová dvanáctka v reálu, jak se s ní pracuje a jak se s ní jezdí. Všichni (nejen) příznivci SRAMu asi tuší, že „VÝBORNĚ!“

Řazení SRAM Eagle poznáte, krom zadní gigantické rozety, podle znáčku orla třeba na převodnících. Stříbrný patří sadě X01 Eagle, zlatý XX1. A všimněte si jak rafinovaně jsou profilované jednotlivé zuby… Úlet!!!

Sakra, to je ale pila!!!

První osobní setkání se sadou SRAM Eagle je obvykle dost šokující. SRAM se nestydí za to, že je jeho „rozeta z motorky“ obrovská a její velikost nijak neskrývá, naopak ji spíše zdůrazňuje. Je to podobné jako když dáma s extrémně vyvinutým popředím své vnady nehalý do roláku, či volné blůzky, ale naopak se ráda předvádí v upnutém topu s více než nápadným výstřihem. Dámy prominou, lepší přirovnání mě nenapadlo :-O

Oproti katalogu, zdá se, existují zejména kazety SRAM Eagle XX1 a X01 ve vícero barevných provedeních. Na webu sram.com i v našem původním představení SRAM 1×12, jsou vyobrazeny kazety v podobě zlaté s černým největším pastorkem (XX1 Eagle), respektive „all-black“ varianta X01 Eagle. V reálu jsem na testovaných kolech potkal X01 Eagle v černé se stříbrnou největší pilou (50 zubů) a pokud mě rozum nešálí, mám pocit, že jsem viděl i inverzní barevnou variantu SRAM XX1 Eagle, tedy celou černou, se zlatou cirkulárkou. Ale to už se mi možná plete…

Ať je to jak chce, na první pohled je to vždy šok, v případě dvoubarevného provedení o to větší. Po půl dni soužití s kolem postaveným na Eaglu to najednou ale přestanete vnímat a když se pak podáváte na kolo s klasikou kazetou 1×11 (10-42 zubů) přijde vám až komicky malá… V případě celočerné kazety SRAM X01 Eagle přestanete vnímat onu velikost ještě dřív, až se může stát, že po chvíli brouzdání mezi novými koly člověk najednou začne pochybovat, jestli je na tom a či onom kole Eagle či nikoliv!!!

Dvě barvy, dvě sady, jedna mega-pila! Víte vy co? Čistá, nová kazeta vypadá nepřirozeně velká, když se ale ušpiní pak nějak lépe opticky splyne s kolem

Základ je to dobře seřídit!

Sám sebe považuji za poměrně schopného domácího mechanika a rád si na svém kole (kolech) dělám a ladím většinu věcí sám. Nechci se cíleně chlubit, ale někdy mám pocit, že vracím po testu kola v lepším stavu a lépe seřízená, než jak mi dorazila. Jsem prostě takový hračička, co rád kroutí šroubky sem a tam! V případě SRAMu Eagle jsem ale vlastně neměl zatím tu čest s řazením nějak více laborovat, maximálně jsem si jemně doladil chod stavěcím šroubem na řazení. Vše totiž bylo od profíků mechaniků prozatím vždy skvěle nastavené!

Od několika z nich jsem ale, v režimu „mimo záznam“, slyšel, že seřídit novou, na kolo čerstvě nasazenou sadu SRAM Eagle 1×12, jedno kterou, je docela boj. Jak říkám, není to nic potvrzeného, ale docela bych tomu věřil. Přeci jen díky dvanácti převodům, užšímu řetězu a dalším úpravám se prostor pro případné odchylky a tolerance logicky zmenšuje.

Co je větší? Kazeta s největším pastorkem 50 zubů nebo kotouč průměru 180 mm?

Ono, když člověk neví kam přesně sáhnout, je někdy boj doladit i klasický SRAM 1×11. Slušně mě vyškolilo, když jsem před rokem zkoušel měnit převodníky různých velikostí, což bylo deklarováno jako snadný úkol a jedna z výhod systému 1×11.

Jenže nikdo už nedodal, že může nastat problém s délkou řetězu. Že se nevyplácí „podomácku“ nýtovat jedenáctkový řetěz (jedinou trvanlivou cestou je řetěz zkrátit a spojit rychlospojkou, nastavování a nýtování je na nic). A také, že se změnou velikosti převodníku (délky řetězu) je potřeba doladit imbusem na přehazovačce vzdálenost horní rolničky od kazety. To je totiž zcela zásadní parametr u řazení SRAM 1×11 a věřím, že možná ještě zásadnější u Eagle 1×12.

Důmyslně tvarované nejsou jen zuby na převodnících, ale také na pastorcích kazety. Nechápu nic, snad jen teď už trochu víc chápu tu cenu!

Pojďme konečně jezdit!

Jo, jo, jo! Kecám o blbostech a to zásadní nám uniká. Nebo vlastně ne… Tak trochu schválně natahuji úvod, jednak proto, že jsem grafoman, jednak proto, že o funkci SRAM Eagle se toho napsat příliš nedá. Krom prostého – FUNGUJE TO!

Na Media Days jsem osobně vyzkoušel, jak již bylo zmíněno, „all mountain“ sadu SRAM X01 Eagle (Giant Trance Advanced), tak i vrcholnou „závodnickou“ sadu SRAM XX1 Eagle (GHOST SLAMR 29). Rozdíl mezi nimi, krom barvy, ceny a nejspíš i hmotnosti, po praktické a funkční stránce není žádný. A zásadní rozdíl nepoznáte ani v porovnání s klasikou SRAM 1×11, kterou znám velice dobře díky redakčním strojům RB Bandit 675 (dříve IQ 575) a Specialized Stumpjumper FSR 650b.

Zkrátka a dobře člověk zvyklý na SRAM usedne za řídítka a jede. Polohy řazení jsou stejné, přesné a s jasnou odezvou, řazení chodí s přiměřeným odporem, spíš lehce než ztuha, nahoru i dolů řadíte palcem… Prostě klasika SRAM jak ho mám (snad nejen já) rád! Praktický rozdíl tedy vystupuje na světlo světa snad jen s ohledem na rozsah převodů, což třeba mě osobně dokonale vyhovuje.

Foto: Jakub Douda (www.fotojd.cz)

Na tohle jsem čekal roky!

Troufnu si jít dokonce až tak daleko a prohlásit, že se sadou SRAM Eagle 1×12 je jedničkové řazení konečně tam, kde jsem ho toužil mít od samotného začátku! Tedy opět bych si tipnul, že nejen já! Najednou odpadá potřeba řešit zda střídat převodníky 30z a 28z (běžné podmínky/alpy apod.), či se smířit s kompromisem příliš těžkých převodů ve výjezdech, nebo nedostatečné opory pro nohy na rovině (nedostatečně těžké převody).

Najednou se přede mnou zhmotňuje zcela reálný obraz dokonalé symfonie skladby převodů. 32 zubů vepředu (mě osobně to na rovině s enduro a trail-bikem stačí víc než bohatě), vzadu pak kazeta 10-50 zubů. Použijeme-li orientační přepočet, tedy lidové pravidlo, že rozdíl jednoho zubu vepředu je jako rozdíl třech vzadu, vyjde nám to následovně:

Pokud bych bral za rozumné optimum nejlehčího převodu současnou kombinaci 30/42 zubů, pak při zvětšení převodníku na 32 zubů, bych potřeboval roztáhnout pastorek na 48 zubů (2×3=6 zubů / 42+6=48 zubů). SRAM Eagle má přitom vzadu zubů 50, proto je nejlehčí převod i s třicetdvojkou vepředu pořád lehčí než u 1×11 zmíněných na začátku.

V extrému, pokud bych měl srovnávat s 1×11 s převodníkem 28 zubů, potřeboval bych u Eaglu kombinaci 32/54 zubů! Úlet!!! Když ale u Eagle nasadím dopředu 30 zubů, budu mít vzadu stále výhodu dvou zubů proti 1×11 28/42 zubů. Stíháte ještě?

Foto: Jakub Douda (www.fotojd.cz)

Jak z toho ven?

Osobně mám radši rychlejší frekvenční šlapání, než tahání těžkých převodů. Alespoň na biku! Což je věc individuální a nemyslím si nic špatného o těch, kdož to mají obráceně. Každopádně z tohoto důvodu bych při pořizování sady SRAM Eagle 1×12 chvíli uvažoval nad třicítkou. Člověk už je totiž z řazení 1×11 docela vytrénovaný a zjišťuje, že i s těžšími převody ledacos vyjede.

Ale možná bych přeci jen zůstal u 30 zubů! S 1×11 30/10-42 zubů obvykle na rovinách nedostatkem tempa nestrádám, s touto kombinací jsem překvapivě v pohodě objel loni i Gardu, ale mít přeci jen rezervu v podobě 50zubového převodníku, jakožto bonusu, pak bych se rozhodně nezlobil a možná na pár místech neslézal z kola, nebo slezl až později.

Otázka do pléna: Líbí se vám ta zlatá? V redakci je to tak 50:50. Mě osobně přijde zlatá hrozně pouťová a řekl bych, že se rychle okouká… I když třeba s tím, že se černé vnitřní nohy vidlic dlouhodobě neprosadí jsem se evidentně mýlil! Podobně jako s tím, že vozy kategorie SUV zmizí tak rychle, jak rychle se objevily  

Co jsem ještě nezmínil…

Vtipné na řazení SRAM Eagle je, že kazeta je složená tak, jako byste měli SRAM 1×11 (10-42 zubů), jen vám k ní někdo přihodil padesátku jako bonus. Jasně, skok 42->50 zubů se zdá být docela velký, v reálu to člověk ale zase tak moc nepozná. Ono je totiž odstupňování převodů vlastně logické …32, 36, 42, 50. Tedy o 4, 6 a 8 zubů!

S tím jak člověk zpomaluje, jak se svah před vámi zvedá, klesá vaše rychlost exponenciálně. Jestli mi rozumíte a jestli jsem to správně pojmenoval? V reálu člověk cvaká, cvaká a cvaká. A přitom stále jede a stoupá, dokud neudělá technickou chybu nebo dokud ho nezastaví nějaká nezdolná překážka. Třeba vyčerpáním padlý cyklista s podomácku předělanou sadou 1×10 (nic proti, jen si dělám šoufky).

Když nic jiného, tak zlatá SRAM XX1 Eagle docela ladí s rozkvétající Alpskou loukou

Kolik jsem toho zase napsal…

Tý jo, když jsem o tomto článku přemýšlel a když jsem se pouštěl do úvodu, myslel jsem, že skončím u druhého odstavce a bude vyřešeno! Nestalo se, jsem skutečně grafoman a toto téma ve výsledku není až tak jednoduché jak se na první pohled zdá. V každém případě vím dopředu, že právě otázka dvanáctkového řazení je docela žhavá, proto budu jedině rád za vaše poznámky, postřehy či náměty v diskuzi pod článkem. A jak je mým dobrým zvykem, rád se zapojím a budu odpovídat na případné dotazy, nebo s vámi polemizovat

PS: Jasně, sady SRAM Eagle XX1 a X01 jsou a ještě nějaký čas budou pekelně drahé a běžný smrtelník se k nim jen tak nedostane. Zrovna o tom asi není třeba diskutovat. Tak nebo tak jde o klíčovou novinku, či snad o průlom v systémech řazení horských kol. Odhlédneme-li od ceny a faktu, že z hlediska kinematiky by bylo lepší soustředit hmotu na rám a nikoliv na zadní kolo, je SRAM Eagle zatím tím nelepším, co nám svět MTB techniky dal. Nebo snad ne? Nebo budu tvrdit něco jiného až si konečně osobně vyzkouším převodovku Pinion, která mě fascinuje už roky?

PS2: Ještě bych mohl v psaní pokračovat a rozplývat se nad různými detaily, jako jsou neskutečně promyšlené a věřím, že nanejvýš funkční inovované profily zubů (převodníky i kazeta), či jak zajímavě svítí modernizovaná rychlospojka na řetězu (je možné, že byl na jednom kole černý a to ne od špíny?). Případně bych mohl zesměšňovat komicky velké rolničky přehazovaček Eagle atd. To ale můžeme rozebírat v diskuzi, nebo v jiném obsáhlém literárním díle

Černá údajně zeštíhluje, tak proč tam „sakra“ narvali stříbrnou největší pilu? Asi se drží hesla: „Když to máš, tak to ukaž!“

Foto: Štěpán Hájíček

[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Poslední dobou se snažím, jak to jen jde, pracovat na obsahu webu, zároveň, když se najde trocha času navíc, balím kolo a všechny důležité věci do auta a vyrážím za poznáním. Minulý týden jsem se byl podívat co je nového na Klínovci, včera jsem si projel všechny hlavní stezky na Trutnov Trails. Nejvíc jsem byl samozřejmě zvědavý na Whistler sekci!

K tomu se ale dostaneme… Dnes vám zkusím „ve stručnosti“ popsat své dojmy ze všech tří hlavních trailů – Kozí, Modřínový a Pod Jeskyňkou.

Modrý – Kozí Trail

Základní a nejjednodušší Kozí Trail mám docela rád a líbil se mi už loni, když jsem zde byl úplně poprvé. Zejména jeho původní horní pasáž je taková příjemná, lehce se svažující, solidně vymodelovaná a zábavná. Sice mi zde některé boule nedávají úplně smysl, ale co už. Zde i jinde na TT mě občas trochu mate zdánlivě „nahodilé“ střídání povrchů. Přírodní lesní hrabanka a s kořeny, velké balvany, dřevěné lávky, nebo udusaný štěrk?!

Někdy mě také rozptyluje, když je na určitém místě možnost jet různými způsoby, přes šutr, okolo šutru nebo zcela jinak. Má-li to člověk najeté, pak OK, na poprvé je to ale zarážející. V mém případě to znamená stop, rozhlédnout se, zjistit jestli jsem se o něco pěkného neochudil a pak to případně projet znovu.

Ve spodní části se z úzké pěšiny stává lesní trailová dálnice…

Nová lávka, nové superflow

Zcela nový je dojezd úvodní pasáže, určitě zabočte doleva a dejte si tu parádní dlouhou lávku. Od základu nová je celá druhá část začínající po přejezdu louky a potoku. Tady, mám pocit, se někdo snažil jakoby přiblížit Rychlebskému Superflow, ale… Ale nějak to není ono. Něco se dá krásně projet, jiné boule mě spíš rozhodily, než nakoply vpřed atd. Je to houpavé, není to úplně blbé, ale je to zvláštní. Navíc zde se již mnohdy nejedná o úzkou lesní pěšinku, ale o solidní trailovou dálnici.

Parádní je ona dřevěná klopenka z videa, či přesněji wallride.  Když zastavíte a podíváte se zespodu, dojde vám teprve jak masivní a mohutné je to stavitelské dílo. Klobouk dolů! A dobře se po ní i krouží. Sice úplně nevím proč je dole ten úzký pruh pletiva, je tam spíš na okrasu, ale to je detail. Tento wallride začíná hezkly zvolna a pak se příjemně uzavře a jezdce luxusně vyvrhne dál na trail. Tedy do dalších několika málo hotových sekcí a pak na spojnici a doprava do kopce zpět na hlavní rozcestí všech třech trailů. Či kousek nad největším stoupákem uhnout doleva na Modřínový…

Červený – Modřínový Trail

Druhý, náročností střední Modřínový Trail, se Kozímu někde podobá, jinde skoro vůbec. Na začátku vás překvapí pár houpacích muldiček, jinak ale lehounce stoupáte po příjemné lesní pěšině, po kořenech, kamenech atd. S větším provozem by to tu bylo asi pěkně vyerodované. Vršek je zajímavý už jen výhledy ze skalních stěn. Jinak klasika, chvíli přírodní pěšina, místy trochu štěrku nebo… Kde se vzala, tu se vzala klopenka?

Střední pasáž, která se dá úspěšně alternovat pokračováním po zelené turistické, je trošku více z kopce, místy jsou pořádné kořeny, místy slušné zatáčky a více či méně umělé klopenky. Meziročně se hodně makalo na předposlední spodní části, kde je spousta, spousta kamenů. Loni zde bylo v jednom místě X odboček, zkratek a různých možností, dnes vás trail vede víceméně přímo a jasně. Jen snad na jednom místě je více možností. Sjedete, skočíte či objedete větší balvan a pak si ještě můžete dát jeden extra kamenný chodníček.

Dojezd je hodně přírodní, povětšinou. Trochu mě mrzí, že stále nikoho nenapadlo proklestit více prostoru v houští, kam trail najednou mizí z otevřené louky a kde je třeba jít hodně na brzdy, jelikož nevidíte, kam jedete. Pak už zase klasika, v zásadě přírodní pěšina, či trail jaký by člověk čekal třeba i na enduro závodech.

Luxusní kamenné chodníčky ve spodní části Modřínového Trailu

Černý – Trail Pod Jeskyňkou

Nejtěžšího černého trailu jsem se z části bál a z části se na něj těšil. Proto jsem si ho nechal na závěr až budu správně zahřátý a rozježděný. Whistler sekce byla tím, co mě lákalo nejvíc! No jo, jenže k ní se musí dojet, jelikož je až někde ve spodní třetině svahu. Nevadí, vršek je také zábavný, zde již primárně přírodní, hodně „enduro-specific“ s řadou odhalených kořenů, schůdků a balvanů.

Normálně bych si to vychutnal, kde ale konečně bude ten Whistler? Nebojte, to poznáte dobře. Nejdřív se lesní trail změní ve slušný tobogán s řadou luxusních klopenek, pak vás možná zarazí jedna ne úplně dokončená sekce a nakonec vás zastaví, pokud to tu neznáte, žlutá výstražná cedule s lebkou a nápisem „Experts only!“

Úvodní „vstupenka“ do Whistler sekce!

Trutnov Trails – Whistler sekce!

Něco jsem už o této pasáži slyšel, něco jsem viděl na videu, ale na vlastní oči je to vždy něco jiného. Nejdřív jsem si to celé prošel, prohlédl a projel si variantu „srabík only.“ To bylo naprosto v pohodě. Tedy pro mě „zkušeného ridera.“ Když se později prošoupali kolem klucí s Gianty z půjčovny (nejspíš), dost jsem se o ně bál, jelikož na radu „musíš jít za sedlo“ reagovali tím, že radši slezly nebo se nebezpečně smýkaly dolů a vystupovaly v půlce sjezdu! Brr!!! Ještě, že se jim nic nestalo…

Mezi tím jsem měl, zcela náhodou, opačnou diváckou zkušenost, když se okolo prohnal Přéma Teichman se svým Endurem a já jen žasl, jak čistě a vyrovnaně jede tu nejtěžší stopu! „Ok, jdu si prohlédnout začátek.“ Úvodní skalka a skok nevypadají až tak strašně jako na videu. Tedy celkem dobře to vypadá z vrchu, hůř zespodu a nejhůř (pro mě) zpoza řídítek. Teoreticky bych na to měl, co se týká techniky, ale hlava je blok! Prostě se mi nechtělo!

No nic, zkusil jsem alespoň zbytek. Za prvním dropíkem je hrana, na níž je třeba vyjet, přehoupnout se dopředu a zdrncnout další schod. Dal jsem to, ale nelíbilo se mi to. Následné dva schody už byly o poznání lepší, hladší, čistší s jasným dojezdem a odjezdem. Zadržet dech, chytit balanc, ruce dopředu, zadek dozadu a jede se! Dal jsem to asi 10x, abych měl ten správný úhel záběru pro video

Třeba třetí schod, nebo sešup, vypadá strašidelně, je ale celkem snadný…

Pak už je to pohoda…

Když zvládnete, jeden, dva, tři, čtyři kamenné stupně (schody), jste víceméně v suchu. Následuje menší kamenný chodníček do zatáčky (vyplatí se sledovat navigační čáry na kamenech), potom je třeba se srovnat a nějak rozumně si najet na velký šutr, na jeho konci přizvednout předek a šup dolů! Pohoda, ne?

O kousek dál je takový vtipný kamenný žlab a nenechte se zlákat následným chodníčkem, ten je lepší opustit směrem vpravo a nadjet si do následné zatáčky ostře se stáčející vlevo. Zbytek černého trailu je už opět převážně jetelný na oči. Je zde pár kamenných sekcí, kde je třeba dobře koukat a nepanikařit, ale to je vše.

Kamenný chodníček a závěrečný skoček. Tohle už jde, po zvládnutém začátku, tak nějak samo

A kudy nahoru?

Tolik základní popis mých zkušeností z Trutnov Trails. Co se týká transferů nahoru na kopec, má smysl držet se doporučeného značení. Klasika Panský stoupák je v jedné části sice až nepříjemně prudký, jeho hravý závěr a rozumná délka vám to ale vykompenzují. Jednou jsem také stoupal širší stezkou, která začíná nedaleko konce černého trailu a která jej nahoře křižuje. Převýšení je zde zhruba stejné jako u Panského, jen na kratší vzdálenosti, což se odráží ve sklonu. Ale je to široké, upravené a za cca 10-15 minut jste nahoře u Jeskyňky.

Tolik aktuální stav Trutnov Trails očima BikeAndRide.cz, teď pojďme mrknout na slibované video!

Aktuální mapa trauilů – Trutnov Trails | Plné rozlišení

Foto: Štěpán Hájíček (Ricoh WG-M1)
[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Se začátkem srpna se nám letošní léto přehouplo do své druhé poloviny, podobně jako letošní Enduro Série, jejíž pomyslnou druhou polovinu zahájí již tento víkend závod Fox Enduro Race Morávka konaný v bikeparku Kopřivná (Jeseníky).

(oficiální pozvánka)
Enduro závody na Kopřivné nabídnou pět různorodých erzet, které spojí Malou Morávku a Karlov pod Pradědem, plus prolog! Tři měřené úseky využívají a kombinují stávající tratě v bike parku Kopřivná, jedna trať přivede závodníky do vedlejšího údolí, do Karlova pod Pradědem a ve zdejším areálu Myšák bude vyznačena další erzeta. Tratě disponují různou délkou, ale takřka stejným převýšením okolo 200 metrů. Celkový okruh závodu bude měřit kolem 25 km.

Pro kategorii Hobby budou připraveny čtyři měřené úseky, vynechaná bude pátá, technicky nejnáročnější erzeta převážně kopírující sjezdovou trať v Bike parku Kopřivná. Vyznačení a stavbu tratí má na starosti opět Kamil Tatarkovič, bude se tedy na co těšit!

Zázemí celého závodu najdete v Malé Morávce, ve Ski areálu Kopřivná pod Pradědem.

Závod odstartuje již v sobotu 13. 8. 2016 ve 20:00, kdy se pojede na sjezdovce ve Ski Areálu Kopřivná za umělého osvětlení na sjezdovce úvodní prolog! Závodník, který se nebude účastnit sobotního prologu, obdrží za prolog do celkového hodnocení čas nejpomalejšího závodníka.

Start hlavního závodu je v neděli 14. 8. 2016 10:00 ve Ski areálu Kopřivná pod Pradědem, Malá Morávka. Start do prvního transferu bude z prostoru startu i cíle přímo u dolní stanice lanovky tamtéž. Vyjíždět se bude v pětiminutových intervalech, kdy se do závodu vydá vždy deset závodníků najednou. Tratě budou plně připraveny k tréninku v sobotu 13. 8. 2016 od 10:00.

Délka a převýšení jednotlivých RZ je následující:
RZ1: 2.2 km / 190 m
RZ2: 1.7 km / 200 m
RZ3: 1.4 km / 160 m
RZ4: 1.7 km / 190 m (Red Bull erzeta)
RZ5: 1.2 km / 190 m

Premiéru na FOX Enduro Race bude mít i speciální dětský enduro závod! Kategorie: Junioři 7-10 let , Junioři 11-14 let. Neváhejte a dorazte na celý víkend i s rodinkou. Nebudou chybět večerní grilovačky ani borůvkové obžerství.

Nenechte si ujít poslední moravský závod Enduro serie! Celý seriál bude na podzim pokračovat už jen na Špičáku a v Klínech v Krušných horách. Cenově zvýhodněná registrace online je možná na www.enduroserie.cz do středeční půlnoci, další šance bude na místě v sobotu v podvečer a v neděli ráno. Na webu nechybí komplet informace k závodu i seriálová pravidla platná i pro tento závod.

Malá pozvánka a představení závodu od Kamila Tatarkoviče a Jany Horákové je tady:

Foto: Miloš Lubas (enduroserie.cz)

Na konec týdne zde máme jedno zábavné, objevné a naučné video ze seriálu Specialized Destination Trail, tentokrát z netradiční destinace, z ruské Sochi. A s netradičními průvodci, Rogatkin a Soderstrom, na netradičních strojích – Specialized Fuse (HT na kolech 27,5+, alias 6Fattie).

Hory jsou v Sochi, v místě kde se konala zimní olympiáda (mimochodem jak jsem se shodou okolností dnes dočetl dalece nejdražší olympiáda všech dob!), vskutku monumentální a pestré jsou zde i možnosti vyžití s kolem, kdy kluci prověří možnosti zejména Gorki Bike Parku. Ale celé je to takové ruské…

Předem se omlouvám za opožděný report z minulého víkendu, z akce Specialized Enduro Race Zadov 2016, ale brzdilo mě zašívání kalhot, opravování brzdy a rovnání sedla na kole

(Text: Andrea Drengubáková)
O loňském enduru na Zadově jsem psala hlavně v souvislosti se zařazením nových „endurovatějších“ erzet a celkovému přitvrzení. Kdo pamatuje první ročník, ví, o čem je řeč. Letos se v přitvrzování pokračovalo, a kromě toho, že vznikla další zcela nová erzeta, přibyl i Temelín. Ano, mám na mysli dřevěný drop s výhledem právě na naši jadernou elektrárnu. Jak se jelo?

Jelikož jsem se v den závodu dál, jak do druhé erzety nedostala, zaměřím se hlavně na sobotní tréninkový den. (Nebojte, o ty dvě nedělní erzety vás samozřejmě neochudím!).

Zatímco první rok se na straně, kde je lanovka, jela snad jedna erzeta a pod stadionem se jel zbytek, letos se to víceméně obrátilo a tři erzerty se jely na kopci se skokanským můstkem a dvě pod stadionem. O něco víc mě bavily erzety právě pod stadionem, které měly spíš lesní charakter v kořenech a sem tam se našel i nějaký ten kámen. Úplně vlevo (když koukáte dolů) byla čtvrtá erzeta, která startovala rovnou do známé trialové sekce z poháru v XC, kde následoval tradiční dvoják.

Ten jsem ještě loni „pro jistotu“ přejížděla, letos se krásně trefuju na dopad a letí pěkně na čistotu. Že mi to bylo houby platný jsem v sobotu ještě nevěděla, ale o tom až později. Zbytek erzety mě hodně bavil – jelo se prostě z kopce dolů bez zbytečně zavřených zatáček nebo podobných libůstek, kterých bylo dost na kopci s lanovkou. Pěkně rychle a sem tam to zpestřil i prudší sešup v lese. Na tuhle erzetu jsem se těšila asi nejvíc. A to nejen kvůli dvojáku.

Budeme-li pokračovat v erzetách směrem doprava, narazíme na erzetu číslo dva. Ta se proto loňsku nijak nezměnila. Na začátku bylo potřeba to pořádně rozdupat po široký cestě s nějakým kamením a pak zase hurá do lesa. Měla jsem tu asi dvě zatáčky, kde jsem si chtěla pohlídat čistší stopu, protože v tréninku jsem se tam málem zastavila a lovila kolo mimo trať. Nebyla to ale erzeta úplně pro bezmozky – jak byla namotaná v lese, tak tam bylo dost nečekaných změn rytmu jízdy. Prostě pravá, levá, hupík tam, hupík sem, strom a zase pravá, levá. Člověk zde musel dávat pozor a na to mě zrovna moc neužije

Další erzety už vedly od výstupu lanovky. Projíždíme nejdřív tu pátou, tedy tu úplně nalevo, když se díváte dolů.  Na začátku je taková menší rock garden a už slyšíme od kluků, který si to tlačí po druhý, rady, kudy máme jet. „No nejlepší je to přes ten velkej tim prostředkem.“  „Néé, dá se to jet úplně vlevo přes ty velký šutry…“, tvrdí kámoš Tom.

Na malou chvíli by mě i ukecal, ale jelikož ten den jsem už na jednom ostrým šutru prorazila, nechtělo se mi zas zabývat nějakýma opravama. V tréninku si to jedu pěkně na jistotu prostředkem a hned zastavuju, abych se podívala na tu levou stopu. Tom ji podal, jak se patří. Se zvukem, že z toho zabolí u srdce, a se stříkajícím mlíkem ze zadního kola. Shodli jsme se proto, že v závodě pojedeme všichni prostředkem J

Jedna autentická…

Po rock garden následuje hravá lesní pasáž a záhy dojedeme ke skoku přes ďolík, který jsem loni v závodě taky srabácky objela. Letos se na skok pořádně rozjedu a kromě toho, že nejspíš vypadám jako by se mi pod nohama splašil kůň, to nějak doskočím. Aspoň tak. Po skoku se to dá docela bombit, než dojedete na vrstevnici a po ní pěkně šup lehčí převod a šlapání přes celou sjezdovku do kopce.

Jelikož už vím, že startuje i Jitka Škarnitzlová, říkám si, že mě bude stačit asi jen tenhle malý kopeček, aby mi nadělila dobře půl minuty! Ale co, je to enduro. Po výšlapu je pasáž o dost zajímavější, pěkně z kopce, hravý blbinky jako třeba pár kamenů na přejezdu přes lesní cestu, pak přejezd přes louku, po kterým zapadnete zase do lesa a tam na vás čekala krásná hrabanka pěkně napřímo dolů. Poté kousek po rovince a byl cíl. Spodek pětky za mě dostává jedničku, hravej, ale zároveň rychlej!

No a jdeme na erzetu číslo tři. Ležela mi v hlavně od chvíle, kdy jsem na instagramu BikeAndRide viděla od Štěpána fotku odpalu příznačně pojmenovaného Temelín. Prý je z něj krásně vidět dobře známá jaderná elektrárna. Prima, spolehněte se, že se nezapomenu koukat do dálky!

Trojka startuje taky pod lanovkou a po pár metrech už na betonovém kvádru (jako každý rok) diskutujeme, jestli je rychlejší prává, nebo levá stopa. Petr tvrdí, že rychlejší je pravá. Ale pojede levou. Kvůli fotografům! Postup mu schvaluju, a sama volím stopu pravou.

Po kvádru je to taková houpavá pěšinka lesem a už stojíme před slavným dřevěným dropem. Že ho Petr skočí, je docela normálka. Je mi úplně jasný, že čím déle budu stát a koukat a laborovat a prohlížet a přemýšlet, tím větší je pravděpodobnost, že to nakonec celý objedu. Jenže ona ani ta objížďka není úplná „čiknlajna“. Vyhodnotím si, že i když se vyndám na skoku, tak když se rychle posbírám, budu rychlejší, než když to budu objíždět.

Takže popadnu kolo a jdu na to. Nejhorší je to do půlky lávky. To prostě nevidíte žádný dopad, jen s napětím očekáváte hranu dropu. Možná právě v téhle fázi se má koukat na Temelín! Ale z nějakého neznámého důvodu na to úplně zapomenu!!! Jakmile vidím dopad, zklidní se mi tep a nějak to tam prostě vyšlu. A fakt se nerozmáznu? Super! Kluci sice mají nějaké poznámky, že jsem šla hrozně na přední, je mi to ale docela fuk, na krásu se tu nehraje.

Ze skoku mám sice dobrý pocit, ale když na něj jdu podruhé, stejně mi tepovka zase trochu vyletí. V hlavě se mi asi semele víc věcí, protože z nějakého důvodu volím zbytečně malou rychlost a na hraně navíc neudělám vůbec nic. Ani nepotáhnu. Ještěže to je docela blbuvzdornej skok a nějak to – teď už regulérně na předním – doskočím.

Pak trochu lovím kolo v klopce pod dropem, ale za chvíli už zastavuju u kámoše Petra. Ten párkrát zamrká a povídá: „Ty vole, já se budu zejtra bát za tebe!“ Hned po mě doskočí Jirka a zakončí to slovy: „Ty jo jak jsi skočila, tak se z lanovky jen ozvalo: Ty vole, ta skočila na přeďáka jako kráááááva!“ To mě těší. Zdravím borce z lanovky a jsem ráda, že jsem jim jízdu nahoru trochu zpestřila

Pokračujeme po trojce a po pár zatáčkách zjišťujeme, že ten drop byl nakonec z toho všeho asi to nejlehčí. Jsou tu docela zrádný prudký sešupy, který divným způsobem kloužou už teď. Jestli zítra zaprší, sesednu nahoře z kola, zvednu kolo nad hlavu a pojedu rovnou po zadku a bude to možná nejefektivnější. Konec erzety už je víceméně na pohodu lesem po vrstevnici.

Poslední erzetu, kterou jsme projeli, byla právě v závodě ta první. Začínala taky u výstupu lanovky a hned na úvod se měl biker rozdýchat na pumptracku. Asi aby se vzápětí hned zadýchal, protože následovala nefalšovaná XC pasáž pěkně po rovině v měkkém podkladu, takže jste měli pocit, že vás tu někdo drží za zadní kolo. Pak následovala zase pasáž po široké lesní cestě bez přílišného terénu na vydýchání, ťukli jsme do třetí erztey a hurá na prudké sešupy pod skokanským můstkem.

Ten skokanský můstek má hovořit za to, že to bylo opravdu prudké! Erzeta mi úplně nesedí, prudké pasáže sice dávám v pohodě, do překvapujících zatáček si ale nestíhám přehodit a končí to vymakáváním a koloběžkováním. Pak navíc malý kopeček, který nedokážu vyjet a pak už zas normální lesní cesta bez extra komplikací. To je v kostce sobota, neděle už bude rychlejší

V neděli jen dvě…

V neděli ještě ladím kolo. Přiznám se, že mám nové a Zadovské enduro byl první větší terén, kde jsem jej zkoušela, takže tlumič, vidle i gumy jsem měla nabušené jako na silnici. Ptáte se proč jsem to nepoladila v sobotu? Dobrá otázka. Sama nevím. Než se vydám na první erzetu, zastavuje mě reportér z ČT a já mám klasicky v hlavě úplně vymeteno. Reportérovo nejzáludnější otázka je, pro jaké umístění jsem si přijela. A co tady jako čekal za odpověď? Pro předposlední? Protože klišé, že bedna je ok, není tak úplně pravda, když jedeme asi čtyři.

RZ 1

No nic, na startu první erzety už řeším úplně jiné věci. Třeba že jsem si zase nevyčistila brýle nebo si  nestihla dojít na záchod. První start na první erzetě mám klasicky na prd. Nerozkoukaný a zbrklý. V rovince po startu mám pocit, že bych měla hodně dupat. A taky se o to snažím, ale za poslední měsíc a půl moje tělo už zapomnělo, co je laktát, takže jakmile to jde, svěsím nohy a místo abych nějak dravě jela z kopce, jsem ráda, že držím řídítka a tak nějak si koukám pod kolo.

V zatáčkách pod můstkem jedu snad krokem a jenom slyším: „Nový kolo, to přece musí jet samo!“. Jelikož nejedu rychle, stihám odvětit: „Kolo dobrý, ale jezdec chybí!“. A sjedu prudší sešup a vycvakávám, jak nestihám zatočit ostře doprava. A ten kopeček nahoru? Ten mi vezme náladu úplně. Nevyjedu ho! A ani nevyběhnu. Prostě vytlačím… Nasednu na kolo a pořád si nepřijdu, že jedu erzetu. Až ke konci se proberu a konečně pořádně zašlapu. V cíli si zanotujeme, jak jsme jeli jak ponocný a pokračujeme na dvojku.

RZ 2

„Já jsem nešla vůbec nadoraz!“, mrknu na gumičku na vidli. „Tak to si jí můžu ufouknout, ne?“, ptám se natvrdle Petra. A tak si ufouknu vidli. A pak přední kolo. A pak taky zadní. Jojo, určitě proto jsem jela na té jedničce tak blbě. Na dvojku si dám předsevzetí, že se proberu a pojedu pořádně. Po startu se teda opřu do pedálů a dupu, co to dá. Lesní pasáž trefuju docela dobře, odkloněný zatáčky v měkký hrabance projíždím na jistotu, volné kameny v zatáčce za loukou nějak protancuju a uháním dál. Konečně se mi moje jízda líbí a potažmo samozřejmě baví.

A pak za to můžou možná nevyčištěné brýle, možná nepozornost, nebo možná prostě vlastní blbost. Trefuju v trochu „no kontrol“ modu předním kolem kámen, který mě rozhodí, ale já se ne a ne pustit řídítek, které si nárazem vrazím do břicha. Sice jsem pořád v pedálech, ale v téhle poloze se pro mě kolo stalo naprosto neřiditelné a já si před blížícím se stromem jenom vzpomenu, že jsem si možná měla vzít tu integrálu!

Vrazím do něj teda pěkně hrudníkem. Rána jak z děla. V nějakém podivném šoku se okamžitě zvedám a popadám kolo a dokonce i nasedám. Tím zjišťuju, že moje končetiny jsou ok. Pak mi to ale všechno asi dojde nebo co, zjistím, že mám ulomenou přední brzdu a v tom si uvědomím, že sotva popadnu dech.

Až teď jako bych přišla k sobě a rozdýchávám to. Jsem tak mimo, že do cíle kolo tlačím. Závod je mi najednou úplně jedno, takhle jsem do stromu v životě nevrazila, a to už mám za sebou držkopádů hodně a žádný mě tak nezastavil. Kdo si mě pamatuje na Ještědu před dvěma lety ví, o čem mluvím. V cíli čekají kámoši a čekujou kolo i mě.

„Co máš na tom stehni?“, ptá se mě Petr na mojí roztrhnutou nohavici. Okem mrknu na nohu a vidím nějakou mokvající ranku. „Nic!“, odseknu okamžitě, aniž bych vyhrnula nohavici. Ale to už ke mně přistupuje pán z horské služby a ochotně mi všechny rány čistí. Je klika, že využívá mého stavu „mimo provoz“, jinak si jen tak něco vyčistit nenechám. Kvůli pálení samozřejmě

Do cíle dojede další biker a povídá: „Beztak jsi to udělala jen proto, aby tě vyšetřil hezkej záchranář!“. Až teď si sundám uslzený brýle a zalituju, že jsem pěknému pánovi při ošetřování nevěnovala jediný pohled. Ale co si budeme povídat, vypadala jsem tak, jako bych právě vrazila do stromu, takže kdo by byl na mě zvědavej Brzdu se mi kluci okamžitě jali opravovat, ale ulomený kus objímky byl nekompromisní… Závod pro mě skončil!

Vzpomněla jsem si, jak jsem ráno panu reportérovi říkala, že jsem si přijela pro první místo a v hlavě mi probleskne známé „karma, vole!“. Aneb to mám za to! Ale poučení do Morávky. Tam, až se mě reportér zeptá, pro co jsem si přijela, tak řeknu rovnou, že pro roztržený kalhoty, rozbitou brzdu, rozbitý sedlo a díru do nohy. A aspoň pak nebude nikdo překvapenej!

Nicméně k těm, co závod úspěšně dojeli! Všechna čest hlavně bikerům, co jeli poslední jednu nebo dvě erzety v totálním lijáku. To chtělo sakra morál! Co se týká výsledků, zajel nejlíp v chlapech Jakub Říha o fousek před Matějem Vitkem, který se přiznal k pádu na první erzetě. Třetí flek bral Ondra Zelený.

V holkách vyhrála Jana Horáková před Jitkou Škrnitzlovou a třetí byla Dominika Durčáková.

Výsledky Specialized Enduro Race Zadov 2016: http://sportsoft.cz/cs/zavod/overview/1838

Jinak kolo už mám opravené, rány zahojené, a těším se, jaký další zážitek mi připraví Morávka (viz pozvánka).

Foto: Mix z galerie enduroserie.cz (Foto: Miloš Lubas)

Za posledních několik týdnů jsem objel s kolem, či přesněji s koly, více jak půl republiky. Hodně jsem se zaměřil na severozápad (Krušné hory), ale dostal jsem se i do Krkonoš a nakonec se přesunul na východ, do oblasti Moravského krasu. Bylo to super cestování a ježdění, jen si tak říkám – nemění se můj (náš) riderský vkus?

Dost jsem o tom posledních pár dní přemýšlel a snažil se analyzovat sám sebe, své tužby a prožitky. Výsledkem je zjištění, že mě asi pomalu ale jistě přestává bavit jezdit po běžných cestách a pěšinách a na svých výpravách za poznáním, nebo jen za zábavou s kolem, hledám čím dál tím častěji specifické tratě, traily či terény.

Dřív jsem si jednoduše sednul k mapě, objel pár kopců a radoval se z toho, když jsem narazil na pár zajímavých úseků, jinak mi stačilo vychutnat si prostý fyzický výkon, výhledy či jednoduše krajinu kolem sebe. Jak jsem si později sám na sobě ověřil, i toto ještě umím, ale v zásadě jen za podmínky, že si sednu na své CX kolo s tlustými plášti (Maxxis Rambler 700x42c) a podle něj plánuji svou výpravu. Tedy po silnicích, silničkách, cestách a cyklostezkách. Ony se dnes třeba Krkonoše snad ani jinak projet nedají (minimálně legálně).

Malá ochutnávka z mojí návštěvy Trutnov Trails – celý článek

Když ale usednu za řídítka horského kola, najednou je mi překážkou „plácání se neutrálními cestami“ bez výraznějšího vzrušení. Šlapat třicet minut, hodinu i víc po zpevněné cestě kamsi vzhůru mi rozhodně nevadí, tedy za podmínky, že mi odměnou bude výživný, technicky náročný či jinak zábavný trail. Ty přírodní jezdím vlastně jen doma, jelikož tam je znám a vím přesně kam jet. Jinak ale vlastně skoro vždy hledám cíleně budované stezky (oficiální i ilegální).

Výjimkou budiž třeba Děčínský Sněžník, kde je pár přírodních turistických stezek, které rozhodně stojí za to. Ale to je podobné jako doma, tady už to povětšinou znám, pěšky i z kola a vím kam přesně jet a co přesně mám očekávat. Jak je to tedy s tím naším vkusem? Měníme se s tím, jak se mění svět okolo nás? Baví nás instantní (budované) traily dnes více než ty přírodní, vyšlapané, či zvykové? Před pár lety bych řekl, že to může být tak 70/30 ve prospěch přírody, dnes se obávám, že to, v mém případě, bude možná i přesně naopak! A jak to máte vy?

Follow me to Livigno!

Pro začátek si dejme jednu pozvánku od legendy BMX a MTB – Hanse Reye. Jednou z jeho oblíbených evropských destinací je Livigno a zdejší Mountain Park Carosello 3000, kde již několik let vznikají stezky podle jeho konceptu „Flow country“. Co to znamená v praxi se podívejte sami!

Richie Rude – This Is Home

Domov je místo, kde to znáte lépe něž kdekoliv jinde na světě, kde to máte rádi a kam se rádi vracíte. Toto je domov jezdce jménem Richie Rude.

The Whole Uncalada, Montrose Colorado

Prostě a jednoduše sraz příznivců značky Yeti v americkém Kolorádu… Kdo by se nechtěl přidat?

Along For the Ride with Brandon Semenuk

Menší pohled do zákulisí přípravy velkých bikových videí, v hlavní roli s Brandonem Semenukem.

ENDURO AS A FAMILY AFFAIR

Nic zásadního, jen enduro dovádění v krásné přírodě… Pohádka

Hacklberg Trail in Saalbach Hinterglemm 2013

Malé doplnění k reportáži ze Saalbachu – hodně lidí tvrdilo, že nejlepší v této lokalitě je Hacklberg Trail, tak se společně podívejme, jak tato paráda vypadá

**ČESKÁ STOPA**

Dressler Kids Camp 2016

Máte-li malé ratolesti, které baví jezdit na kole, jednou z možností jak je zabavit a hlavně naučit lépe ovládat jejich kolo, představuje Dressler Camp.

**BONUS**

Urban DH. La Paz, Bolivia

I takto se lze bavit na kole… Aneb, „Kdo potřebuje les a hlínu, když máme asfalt a schody?“

Beautiful women. Playing basketball. Smile Pillows basketball.

No comment! Prostě dnešní bonus…

Toto léto jezdím jako šílený, nebo se alespoň snažím naplno využít trochu volného času a obhlédnout destinace, kam jsem se chtěl již dlouho podívat. Takto jsem se zastavil na Klínovci, na Trutnov Trails a aby se neřeklo, že zcela opomíjím Moravu, prověřil jsem osobně i Single Trail Moravský Kras se základnou v Jedovnici.

Toto místo znám vlastně docela dobře. Je tomu mnoho let, co jsme sem jezdívali účastnit se bike maratonu a není to až tak dávno, kdy se v Jedovnici konávaly prezentace značky Aspire (malá vzpomínka). Proto jsem přesně věděl kam jedu, jak vypadá zdejší kemp a místní nálevna, ale vlastně jsem vůbec nevěděl, jak si mám představit zdejší nové stezky, které vyrostly jako houby po dešti na přelomu minulého roku a oficiálně byly otevřeny letos na jaře.

Plánek jsem viděl, i pár videí, ale znáte to, osobní zkušenost je k nezaplacení. Proto jsem využil příležitost, že jsem se stejně potřeboval přesunout do tohoto kraje za rodinou a na jednu noc jsem zakotvil v kempu u rybníka Olšovce, náhodou zde potkal pár známých a druhý den si v rychlosti projel všechny tři zatím existující okruhy.

Kde začít?

Ráno jsem chvíli rozjímal nad tím, kterým trailem začít a než jsem to vymyslel, šel jsem se zhoupnout na pumptracku u základny, který je vymodelován z poměrně vysoké „haldy“, vystupuje tedy dost výrazně nad profil okolního terénu. Nakopaný je ale hezky, do klopenek se dá krásně pokládat a na nejdelším rovném úseku se to dá poměrně slušně rozpumpovat!

Rakovecké dálavy

Když jsem se dost pohoupal, vydal jsem se ne úplně správně podél vody k lesu s přesvědčením, že tam narazím na jednu polní spojnici, ale to mi úplně nevyšlo. Nevadí, narazil jsem později na zelenou turistickou značku a vystoupal po ní na „horní cestu“ spojující většinu trailů, chytil se konečně té správné značky a vydal se daleko, předaleko na trail č. 2, zvaný Rakovecký.

Co bych vám o něm řekl?

Přišel mi takový všelijaký. Začátek působí dost nadějně, vlny, boule a klopenky, brzy mi ale začalo připadat, že to nefunguje úplně tak, jak bych si představoval. Ona je zdejší stezka do stran poměrně plochá a člověk má na řadě míst pocit, že se prostě nemá šanci udržet ve stopě. Snad vyjma klopenek, kdy jsou některé vážně pěkné, nejlepší jsou velké zatáčky využívající odkloněného svahu a tak podobně.

Jinak jsem byl ale docela zklamaný a někdy až trochu vyděšený. Jsou místa, kde je trail dost plochý, místa, kde se hezky vlní a místa, kde jsou obrovské boule a hlavně dvojáky a lavice, jako by si je někdo vypůjčil z BMX tratě! Na jednu stranu proč ne, pro borce co rádi a dobře létají… Ale kolik takových přijede na takovéto stezky, které by měly být především pro širší bikerskou veřejnost?

Létat by bylo krásné, ale…

Navíc řada skoků vyžaduje pro čisté překonání mnohem větší rychlost, než byla ta zapadající do mojí „zóny komfortu“, či pořádné potáhnutí ve stylu Gaspiho a jiných aviatiků. K tomu všemu zde bylo hned několik míst, kde jsem bytostně cítil, že pokud bych jel tak rychle, abych daný dvoják nebo lavici přeplachtil v plné délce a pak čistě přistál, pak bych neměl šanci dobrzdit a vytočit následnou zatáčku, v lepším případě klopenku. Ale to není vždy pravidlo.

A zjevně to není jen můj pocit, jelikož na řadě z těchto míst jsem zahlédl mnoho brzdných čar vedoucích kamsi do lesa a rozhodně ne směrem dál po stezce! Ještě jsem se ani nedostal k popisu černého trailu Paseky, ale slyšel jsem, že na těchto stezkách došlo už k nejedné zlomenině klíční kosti a cestu k rybníku Olšovci hledala i helikoptéra rychlé záchranné služby, čemuž se až tak moc nedivím…

Okruh 1 – stále šlapu, občas se houpu!

Po krátké, rychlé a trochu rozpačité návštěvě Rakoveckého trailu a poměrně dlouhém návratu zpět, jsem se již poctivě napojil na Stoupací trail a začal poměrně svižně a příjemně nabírat výškové metry. I když převýšení zde není nijak zásadní. Tento úsek, který vás protáhne po úzké houpavé stezce je poměrně příjemný a člověk se ani nenaděje a je skoro nahoře.

Po tomto úvodu následuje vcelku rychle odsýpající rovný přejezd, odbočka do lesa, dalších pár zatáček a vln do kopce, prakticky na vrch Jedlovice, a pak už vás tento modrý trail vede s lehčím, ale příjemným sklonem dál a dolů.

Když o tom tak přemýšlím, nejvíc mě asi bavil právě tento modrý úsek Jedlovice. Měl příjemný sklon, mělo to flow, byly zde různé boule, vlny a menší klopenky a dokonce jsem s hecnul a skočil i pár mini-dvojáčků. Z pokračování jménem Duchoslav a dalších jsem byl ale opět trochu rozčarovaný.

Chvíli se člověk příjemně vlní, pak se stezka zlomí víc dolů, utáhne vás jedna velká klopenice a najednou proletíte ďolík, vyletíte na bouli, na jejímž vrchu je potřeba to ostře strnout doleva a pak následuje několik extra lavic v poměrně strmém sklonu a ve velké rychlosti, které korunuje menší tobogán asi třech klopenek. Při nájezdu k nim má už ale člověk takovou rychlost…

Čekal jsem zlom, ale stále šlapu…

Po tomto jednom tobogánu je potřeba kus nastoupat a pak vás čeká ještě jedna podobná flow-FR diskotéka z koce dolů zakončená v uzavřené rokli. Tady už mi to přišlo jezdivější, ale stále si nejsem jist, jestli bych sem vzal svého syna! Asi bych se o něj bál, jestli to dokáže ubrzdit a uřídit. Každopádně následné pokračování a finální úsek zvaný Tipeček jsou hodně šlapavé. Ale zase tak nějak zvláště. Čekal jsem, možná naivně, že nastoupám vícero výškových metrů a pak už jen budu padat dolů k rybníku. Jenže ouha!

Nemít teleskop, tak tady brzy zahodím kolo do lesa. Člověk zasune sedlo dolů, chvilku se houpe, pak zase konec, sedlo nahoru a šlapat. A takto asi desetkrát i na místech, kde jsem si byl „skoro jistý“, že „teď už to bude jen z kopce“. A není a není a není! Není to až takové utrpení, jak to možná vyznívá, jen spíš menší zklamání vůči mému původnímu očekávání.

Vše navíc korunoval poslední, „konečně sjezdový úsek“, kde se to více rozjelo, člověk ale sakra zpozorní, když zaregistruje barvou zvýrazněné hrany boulí, aby následně zjistil, že to zde pořádně kope a pokud to někdo nezná a není zkušený letec, či to prostě dostatečně neutlumí, může letět víc, než je mu příjemné. Proč?

Nastoupat na Paseky

Poslední moje kolečko vedlo na nejtěžší černý trail Paseky, který je znám z různých videí. Cestu k němu už jsem znal, tzn. Stoupací a Jedlovice. Dokonce jsem si dal celou Jedlovici a kus Duchoslava a pak se trochu na punk vracel k vrcholu Jedlová širšími lesními cestami. I když jsem se chvíli cítil ztracený, nakonec jsem se našel a našel i začátek červeného trailu.

Červená přes vrch Jedlová jede v duchu zdejších trailů a s lehkým stoupáním, klesáním a pak zase stoupáním vás slušně zahřeje, než se dostanete na Paseky. Tady ale začne peklo! Kamarád, který zde trávil s rodinou celý týden, mě varoval, že zdejší lavice dost kopou a měl pravdu. Toto je skutečně „experts only“ trail. Člověk ani nemusí jet úplné kule, i když ono to při daném sklonu k rychlosti dost svádí, stejně tak i monstrózní klopenky nelze jezdit rychlostí chůze, pak ale sakra bacha na několik velkých lavic v horní části.

Jejich odraz je dost agresivně „vyšejpovaný“ a vážně dost kope! I když nechcete!!! Na prvním jsem nechal kolo dělat své a dost jsem se divil, jak vysoko jsem se dostal, až jsem byl rád, že jsem zase bezpečně na zemi. Podotýkám, že nejsem žádný extra letec, ale stejně. Milovníci vzduchoplavby budou nadšení, ale stále si nemůžu pomoct od přesvědčení, že taková trať patří spíše do bikeparku, kde jezdí borci na „velkých kolech“ s integrálkou a s páteřákem a rozhodně ne na stezky, které se snaží být „pro lidi“. Nebo jsem zdejší koncept nepochopil?

Zbytek černého trailu vedoucího v lese jsem jel docela opatrně a dopředu se děsil, co mě ještě čeká. Nic extra hrozného už tam ale nebylo. Snad jen parádní tobogán za sebou následujících klopenek, které jsou hezky jezdivé. Když se do toho člověk ale naplno opře, zarazí ho, že poslední klopenka, kterou bych zde přirozeně čekal, chybí! Prostě vás to najednou vyplivne do lesa a vy surfujete bokem, v lepším případě kontrolovaným smykem, po hlíně a kořenech…

Pumptrack u základny

Dvě hodiny a dost!

Nechci se cíleně navážet do zdejšího trailového centra, ale můj celkový dojem je dost rozpačitý. Chápu, že v daném místě a profilu se nedají postavit nekonečně z kopce se vlnící traily jako na Klínovci, který u mě poslední dobou z nových „flow“ projektů jasně vede, ale i tak. Bylo tu pár míst, která se mi dost líbila, byla zde také řada míst, kde jsem jen kroutil hlavou a stejně tak zde byla místa, kde jsem se děsil (hlavně na černé), či se bál za běžné lidi bez extra zkušeností. Navrch zde byla rovněž místa (stoupavá), která bych snad příště objel po širší spojnici, jako někteří zkušenější, které jsem zde potkal…

Nakonec si nemůžu odpustit otázku „pro koho jsou tyto stezky?“ Když vzpomenu opět Klínovec, tak tam vím, že můžu jet i se svým čtyřletým synem, s nímž jsme opakovaně dali modrý trail a jsem si skoro jist, že by se mnou objel i červený. V Jedovnici ale? Tady bych s ním asi dokola jezdil trail Jedlovice a možná zkusil s opatrností Rakovecký, zbytek bych ale radši vynechal, aby ho to někde nevystřelilo do lesa. Jo a k tomu titulku, když jsem se po návratu do kempu podíval na svůj GPS tracker, zjistil jsem, že i při mém „záměrném“ bloudění a hledání různých spojek jsem to tu zde celé objel za dvě hodiny a kousek…

Jsem moc kritický? Možná… Ale takový je můj pohled a opět budu rád, pokud se se mnou a se všemi ostatními podělíte i vy o vlastní názor v diskuzi pod článkem!

PS: Fotky jsem zde udělal jen dvě (základnu a pumptrack), proto snad pochopíte, že jsem si zbytek vypůjčil s oficiální fotogalerie od Jana Brychty.

Mapa trailů – plné rozlišení

Foto: Jan Brychta / Štěpán Hájíček

Je tomu dobrých 20 let, co světlo světa spatřil první model Specialized Enduro, který do světa MTB přinesl nový svěží vítr, nové možnosti a nový pohled na věc. Především ten, že s kolem, které je schopno excelovat ve sjezdech, se nemusíte trápit cestou do kopce. Toto poselství nese i nejnovější generace Endura, která na jedné straně o něco zhrubla, na straně druhé také zhubla!

Dnes je přitom ten slavný den, kdy má svou oficiální světovou premiéru nejnovější generace modelu Specialized Enduro, tedy mého oblíbeného stroje, jelikož jeden kousek z roku 2004 se mi válí polorozebraný doma v mém cyklo-skladu. Od roku 2004 se Enduro proměnilo „k nepoznání“, i když je zde stále patrné ono původní poselství. Fakticky to třeba na zdvihu znamená, že zatímco si moje „předvčerejší“ Enduro vystačilo se 132 mm kroku zadní stavby (kola 26“), nabídne to „zítřejší“ dramatických 170 mm (650b), respektive 165 mm s koly průměru 29“, či jako alternativa 650b+ (6Fattie).

V meziročním srovnání to není až tak dramatický skok, jelikož Specialized Enduro 2016 chodí 165 mm (650b)/155 mm (29“). U menších kol proto narostl krok jen o pět milimetrů, u velkých či tlustých o jeden centimetr. Přeskočím-li na chvíli celé právě startující představení, musím vypíchnout ono rozšíření o variantu 650b+ (27,5+), neboli v terminologii Specialized 6Fattie. Neznamená to ale, že by se tlustá kola objevila ve standardu jako u jiných modelových řad.

Tlusťoch na přání

„Na krámě“ budete mít na vývěr z varianty 650b a 29“ s tím, že devětadvacítka je plně kompatibilní s rozměrem 6Fattie. Proto vlastně stačí jen přehodit tlustá kola ze Stumpjumperu FSR 6Fattie a je hotovo! Z toho je asi jasné, že i Enduro pojede standardně na Boost osách, 148 mm vzadu, 110 mm vepředu. Ať to není úplně rozlítané a rozhárané, doplňme, že originální „napůl tlusté“ pláště Specialized budou nově v nabídce jak v rozměru 650bx3,0“, tak i 650bx2,8“ a to v dezénu Butcher a Slaughter.

Poslední zmínka k plášťům na kolech Specialized… Těšit se nově můžete na obutí z odolnější řady GRID, které navíc pro rok 2017 dostane novou směs, jež by měla být o poznání přilnavější, zejména za mokra a v nepříznivých podmínkách obecně. Nové obutí Specialized máme ostatně slíbeno na test, tak se můžeme(te) těšit na praktické poznatky.

Specialized Enduro FSR Elite Carbon 650b / 29″

Evoluce není revoluce!

Na jednu stranu bylo pro mě trochu zklamáním, když jsem poprvé spatřil nové enduro na vlastní oči, jelikož se jeho podoba a konstrukce změnily na první pohled pouze kosmeticky. S tím, jak dlouho se na tuto premiéru čekalo, jsem si myslel, že Specialized vytáhne radikálnější eso z rukávu, třeba rám s asymetricky umístěným tlumičem ve stylu Specialized Demo 8, jak nás namlsaly podomácku stvořené skici kolující poslední dobou po internetu.

Na druhou stranu si pojďme zopakovat jednu věčnou pravdu: „Proč radikálně měnit něco, co funguje?“ Odpovím si sám jedním heslem Specialized z rámu mého Endura „Inovate or die“ Víc do toho ale nebudu šťourat.

Tak nebo tak je nové Enduro hezké. Osobně jsem měl možnost prohlédnout si v „Black Boxu“ karbonovou devětadvacítku, osobně jsme se s Kubou stejný den svezli na Enduru 29 a Enduru 650b, z čehož vám naše první dojmy z jízdy doplním za několik málo dní. Co se týká vzhledu, je nutné poznamenat, že zejména u hliníkového provedení žádnou zásadnější změnu proti předchozí generaci nepoznáte. I když změny zde jsou! Spíš se jen vše vylepšovalo, zdokonalovalo či zjednodušovalo.

Funkční detaily…

Menších funkčních vylepšení je zde celá řada. Předně karbonová varianta rámu dostala po vzoru modelu Stumpjumper FSR Carbon vstupní dvířka do rámu, tzv. SWAT Door, aby jste do spodní trubky mohli snadno umístit duši, pumpu, bombičky s CO2 nebo třeba věnec buřtů! Toto je taková libůstka, i když díky zkušenostem se Stumpjumperem FSR uznávám, že někdy dost šikovná, ostatní vylepšení pak jsou „opět“ čistě praktické.

Lehce upravené je křížení rámu X-Wing a zvětšeny byly třeba všechny čepy zadní stavby, což je dost patrné již na první pohled. Zajímavé je, že jsou použita ložiska s vazelínou injektovanou z obou stran, aby byla zajištěna lepší lubrikace a chytré je, že jsou všechna ložiska, VŠECHNA LOŽISKA, stejného rozměru! To se může sakra hodit. Hodně praktický je také návrat ke klasickému závitovému středu s domečkem šířky 73 mm. Opět v duchu „jednoduchost, spolehlivost, snadná výměna“.

Co se týká rámů a výbavy, pak vězte, že ta bude zhruba kopírovat letošní scénář s tím, že modely S-Works a Pro budou celokarbonové, Elite Carbon bude mít hliníkovou zadní stavbu. Zbytek bude čistý hliník. Všechny modely budou osazeny jednopřevodníkem (systémy 1×11 a 1×12), brzdami SRAM Guide, řídítky šíře 780 mm a teleskopickou sedlovkou Specialized Command Post IRcc.

Geometrie, ta to (ne)zabije!

Abych nepřeskočil jedno významné téma, kterým je geometrie… Zde se měnilo, ale vlastně jen lehce. Nebo ne? Menší 650b má stejný úhel vidlice 65,5°, paradoxně o 3 mm delší zadní stavbu (425 mm) a modelově (vel. M) o 8 mm kratší horní trubku (576 mm). Devětadvacítka se naopak více položila, hlava 66° namísto původních 67,5°, zadní stavba je o 2 mm delší (432 mm) a horní trubka o poznání kratší (611 dnes, vůči 575 mm zítra, vel. M).

Více už prozradí tabulka geometrie nových modelů a něco také naše osobní zkušenost s verzí Specialized Enduro 650b i 29, kterou doplníme již brzy.

Výbavička jako ze severské mytologie

Značka Specialized poslední dobou hodně intenzivně spolupracuje s prémiovým výrobcem odpružení Öhlins, kdy jejich tlumiče najdete na modelu Specialized Demo 8, v roce 2017 tlumiče i vidlice na Stumpjumperech FSR S-Works a stejně tak i na Endurech S-Works. Tedy primárně zde bude figurovat unikátní tlumič Öhlins STX 22, Specialized Enduro S-Works 29/6Fattie pak bude mít vepředu vidlici Öhlins RXF 36!

Doplňky co vám neproděraví kapsu…

V souvislosti s novou generací Specialized Enduro byly představeny i nové tretry Specialized 2FO Cliplite Lace, tedy dostupnější varianta námi testovaného top modelu 2F0 Cliplite. Rozdíl je jednak v použití tkaniček namísto koleček BOA, ale také v určitých levnějších materiálech a jiných detailech, díky čemuž jsou tretry sice o něco těžší, ale také o dost levnější!

Druhou související inovaci představuje helma Ambush Comp (testovali jsme dražší Specialized Ambush), která jde podobnou cestou jako tretry. Není zde použita pěna dvojí hustoty, trochu jinak je řešený upínací systém, chybí celoplošný in-mould, hmotnost je o trochu vyšší, cena ale opět o dost nižší!

Tolik pro dnešek trailové a enduro novinky Specialized 2017. Zítra se vrhnu na Pondělní videonálož, hned na to na popis jízdních dojmů v sedle Specialized Enduro 2017 jak ve verzi 650b, tak i 29!

Foto: Štěpán Hájíček / Specialized (Sterling Lorence)
[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Minulý týden jsem se v úvodu pondělní videonálože rozepsal, pod vlivem řady čerstvých bikových zážitků o tom kde, jak a proč poslední dobou jezdím na kole, co vyhledávám a tak podobně. Tento týden nic podobného nečekejte, jelikož jsem se přepnul do módu „rodina a dovolená u moře.“

To ale neznamená, že bychom vás ochudili o tradiční pondělní videonálož… To bych si nemohl vzít na triko, proto jsem hledal apartmán s přístupem nejen do moře, ale také na internet! Ostatně, toto je asi zatím můj rekord, co se týče práce a vzdálenosti od domova. Pondělní videonálož a další články jsem již vícekrát skládal daleko za humny, v temných lesích na samotě u auta, v kempu, v hotelu, na chalupě či na základně Rychlebských stezek, zatím jsem ale u toho nikdy nebyl 1000 km od domova!

Ale proč ne? Svět je díky moderním technologiím stále menší, takže bych mohl klidně sedět v Thajsku nebo uprostřed Moabu a psát pro české publikum. Teď mě ale napadá, že vlastně pěkně kecám! Před třemi lety jsem dělal na dálku až z USA a z Kanady, takže houby, Chorvatsko je rekordem maximálně letošního léta

2017 Hail – Whistler BC

Poslední dva týdny jsme tak trochu zanedbávali poctivou Kanadu, tak si pojďme dnes hned v úvodu střihnout jedno kratší video oslavující krásy whistlerského bikeparku.
Pokud vás tím zbytečně dráždíme, nebuďte naštvaní, i v Evropě je mnoho lokalit, které stojí za to navštívit s kolem, chrániči a integrálkou. Koukněte na naši rubriku Lokality/MTB bikepark

Trail Blazer: Introducing the all-new Trance range

Opakování je matkou moudrosti a navíc mě toto kolo i toto video dost baví! O čem je řeč? Nový Giant Trance (představení teoretické / praktické) a Adam Craig jako jeden z lidí, kteří se podíleli na jeho vývoji a hlavně testování!

Specialized Enduro

A když už jsme u toho, pojďme si připomenout včerejší představení novinky Specialized Enduro, respektive nové generace pro rok 2017 – kompletní představení na BikeAndRide.cz

Field Trippin‘ – a Freestyle Daydream w. Martin Söderström & Dawid Godziek

Nápad s dirty ukrytými v poli sice není úplně nový, poprvé jsem ho, tuším, viděl ve videu Life Cycles. Efekt je to ale stále parádní, zpracování dokonalé a triky, které tito kluci předvádí úžasné až dechberoucí…

Chilean Shredding with the Free Radicals

Když se takhle parta zkušených a veselých panáčků vydá hoblovat traily do Čile!

**ČESKÁ STOPA**

TOMAS ZEJDA | Alone in a crowd

Překážky a skoky v Ústí nad Orlicí možná nevypadají jako ve Whistleru nebo v Leogangu, ale i tak se zde najde pár vypečených spotů, které nedá jen tak někdo. Naštěstí Tomáš Zejda není „jen tak někdo…“

LIVIGNO 2016 – INTRO

To si takhle jedete, užíváte si přírodu a krásné traily a pak jeden dobrák dostane nápad… Počkejme si ale, jak to vlastně dopadlo

Je tomu pár dní, co bylo oficiálně představeno nové Enduro od Specialized, či přesněji jeho nejnovější generace, kterou pro přehlednost označujeme jako model roku 2017, i když se na trh dostane nejspíš poměrně brzy. Na tomto stroji jsme se přitom s Kubou již stihli povozit, respektive jsme si měli možnost prostřídat Enduro Comp 650b a 29er.

(úvodní foto: Sterling Lorence – Specializde)
Ti rychlejší a zvídavější si jistě rychle kliknou na stránky Specialized.com, zde si nalistují stránku s modely Enduro a záhy zjistí, že varianta Comp je aktuálně jediným zástupcem nové generace na čistě hliníkovém rámu a zároveň, že se jedná o nejlevnější, nikoliv však ošizenou variantu Endura za 89 999 Kč.

Za své peníze dostanete vidlici Rock Shox Yari (levnější bratr Piku a Lyriku), tlumič RockShox Monarch Plus, brzdy SRAM Guide R, teleskop Specialized, stejně jako kola Roval, firemní pláště v provedení GRID atd. To jen tak pro začátek, abyste měli představu na jakých kolech jsme to vlastně jezdili. Hovořím-li v množném čísle, myslím tím skutečně dvě kola!

SPECIALIZED Enduro Comp 29

Tak kluci, kdo si bere které?

S kolegou fografem Kubou jsme měli to privilegium, že jsme byli odvezeni ke stanici luxusní kabinkové lanovky, vyvezli se na Jizerský Stoh (1105 m, vrchol na polské straně Jizerských hor), zde si projeli kus hřebenovky a pak se spustili dolů směr lázeňské městečko Swieradow-Zdroj. Každý na jednom exempláři čerstvě upečeného Endura Comp, kdy Kuba větší část cesty objel na modelu 650b, já na 29er. Kola jsme si prohodili vlastně až dole a projeli si kus původně polské části Singltreku po d Smrkem, dnes přivlastněné poláky s poněkud odlišným jménem, popisnými tabulkami atd.

SPECIALIZED Enduro Comp 650b

Specialized Enduro (2017) Comp 29er

Obě verze tohoto kola, obě varianty rozdělené velikostí kol (650b/29“), se vedle řady technických inovací dočkaly také úpravy geometrie. U menšího brášky (650b) se ladili víceméně detaily, „velký bratr“ 29er zaznamenal výraznější posun, jak jsme si ostatně pověděli již v rámci obecného představení: „…devětadvacítka se naopak více položila, hlava 66° namísto původních 67,5°, zadní stavba je o 2 mm delší (432 mm) a horní trubka o poznání kratší (611 mm „včera“, vůči 575 mm „zítra“, vel. M).“

S devětadvacítkou jsem osobně dojel k lanovce, vyvezl se na kopec, zde si užil kus luxusní „vysokohorské“ hřebenovky, něco sjel, něco málo nastoupal, pak jsme se vrátili k horní stanici lanovky a pustili se kolmo dolů směr Swieradow-Zdroj. Na první letmé vyzkoušení, navíc s pořádnou kopcovinou, to bylo akční víc než dost!

Původní generaci Specialized Enduro 29 jsem po jejím „prvním ochutnání“ dost zkritizoval (Specialized Enduro 29 – představení, rok 2013). Nebylo to vysloveně špatné kolo, jen mi k němu nesedělo označení Enduro. Na to bylo nějak moc živé. Nová generace je díky delšímu kroku zadní stavby a hlavně díky více položené vidlici v tomto směru o poznání lepší. Tak nebo tak jsem se ale nemohl zbavit dojmu, že jednu na devětadvacítce…

Štafle, které samy chodí!

Kombinace velkých kol a vyšších zdvihů mi dlouhodobě nevoní, i když jsem ochoten uznat, že jsou situace, kde to může fungovat a jsou jistě i jezdci, kterým to může, či snad musí vyhovovat. Nová generace Endura 29 je možná o něco blíž tomu abych uznal, že velká kola, hrubší pláště a vyšší zdvihy mají smysl, že jsou rozhodně místa, kde se jejich nasazení vyplatí, milovat a uctívat tuto mutaci ale nejspíš nikdy zcela nebudu.

Vysloveně na zadek si nemůžu sednout ani po prvním dojmu z jízdy na Enduru 29, kdy jsem se za řídítky stále trochu cítil „jako na štaflích.“ Ale byly to poměrně příjemné štafle, které fungovaly vážně hezky. Hřebenový trail jsem díky nim projel, i značně unaven a ne zrovna v plné koncentraci, jako nic. Řada míst, kde jsem se snažil přemýšlet nad stopou skončila tím, že jsem jel rovně a kolo si to nějak přebralo. To byl v ten moment vážně luxus. Posed byl také příjemný, ani dlouhý, ani krátký, zkrátka to celé dohromady fungovalo.

Pak jsme otočili kormidlo zpět a já začal objevovat další přednosti Endura 29. Ten samý hřebenový trail vedoucí po kamenech, mezi kameny a přes kameny najednou neklesal, jako cestou „tam“, ale lehce stoupal, takže to byla místy docela výzva. Hlavně s ohledem na techniku a rovnováhu. S devětadvacítkou to ale byla docela brnkačka. I v při stoupání jistá geometrie, nemalá boční stabilita, velká styčná plocha velkých a vcelku širokých gum, průměr kol jako takový. Prostě to jelo, jelo a jelo.“ Ani mi zrovna nebylo špatně… Nádhera!

Tohle, že je erzeta?

To co následovalo po návratu k lanovce je, či bývalo, pokud se nepletu, jednou z erzet polského seriálů enduro závodů EMTB.pl. No, nechtěl bych to jet celé dolů na jeden zátah, navíc po tom, co bych tento a další podobné kopce nastoupal po svých, nikoliv komfortně v kabině lanovky!

Dolů to prostě bylo kolmo! Prakticky žádné zatáčky, ty asi v Polsku moc neuznávají, jen sklon jako hovado (alespoň na začátku)! A také hromada malých, středních a velkých balvanů s nimiž si zjevně každou chvíli pohrává přívalový vodní tok, proto jsou některé pevné, řada z nich ale leží volně a člověk netuší, co se stane, až na ně najede, neřkuli-li, pokud by zrovna intenzivně brzdil, nebo se snad snažil zatáčet

Byl to zkrátka slušný hard-core, nekonečný rock-garden, kdy Rubena, dnes Mittas „no choice“ v Novém Městě je proti tomu asfaltová cyklostezka podél Dunaje! Sorry, trochu jsem se nehal unést, ale bylo to vážně výživné, navíc ve stavu částečného oblbnutí, i když mě osobně poté, co jsem se na hřebeni málem pozvracel, se začínalo jet lépe a lépe, na rozdíl od některých, na něž dolehla krize předchozího uvítacího večera právě zde!

Už vím proč…

Už vím proč velká kola a velké zdvihy! Enduro 26“ a 650b jsem měl vlastně vždycky rád, tady bych se ale s nimi nejspíš dost trápil. I když i u nového Endura 29 jsem na pár místech pocítil určitou živost řízení při jízdě kolmo dolů s brzdami rozpálenými do běla, byly to ale jen chvilkové momenty oproti skoro trvalému projev divokosti nezkrotného mustanga, jenž vykazovalo řízení předchozí generace v strmějších sjezdech.

S novým Endurem 29 jsem si byl i zde docela jistý. Zprvu vyděšený, pak unavený a vyklepaný, ale když se pak kolmo na vrstevnice padající trail začal lehoulince rovnat, zjistil jsem, že si se stezkou místy i hraju, že už nebojuji jen o holý život. Takže nakonec má u mě Enduro 29 nové generace palec nahoru. Vysloveně moje krevní skupina to asi nikdy nebude, pokud jde ale o ultimátní sklony, terény a sjezdy, či o jezdce, kteří si nejsou stoprocentně jisti nad malými koly, pak je verze 29er jednoznačně smysluplná a co se týká nové generace, tak i parádně funkční.

Alespoň dle těchto prvních a značně specifických jízdních dojmů. Dost mě láká představa půjčit si v jeden termín Enduro 29 a 650b a udělat pár jízdních srovnání v reálném čase! Tzn. projet si za jeden den identický trail nejdřív na jednom. potom na druhém rozměru Endura. Nebo pak i na třetím, když si půjčím kola 6Fattie, alias 650b+.

SPECIALIZED Enduro (2017) 650b

Menšího brášku, Enduro 650b nové generace, jsem měl půjčeného jen na chvíli a objel si s ním kousek klesavé části Polského Single Tracku. Moc zkušeností s ním tedy zatím nemám, ale i tak vám řeknu jedno. Pokud jsem u Endura 29 touto zkušeností alespoň částečně prozřel, po přesednutí na Enduro 650b jsem se najednou cítil jako doma. Tohle je to co mám rád a co mě baví.

Byl to vlastně docela skok. Zdánlivě identická kola, jen s jiným rozměrem plášťů… Ale pocit za řídítky je úplně jiný. Zatímco devětadvacítka ve mně budila dojem příjemného všestranného all-mountain kola, které stejně rádo klesá jako stoupá, pak mě verze 650b přesvědčila, že zde to je hlavně o cestě z kopce dolů a na kopec to člověk nějak přežije. Stoupat jsem nemusel, ani nezkoušel, tak toto tvrzení bere zatím hodně s rezervou.

Každopádně jak Endurko 650b frčelo už jen po singlu dolů, to byla lahoda. Kuba si sice stěžoval, že je možná až moc krátké a položené, že ho člověk nemusí z kopce řídit, stačí jen držet řídítka a kopírovat terén, mě to tak nepřipadalo. Nebo ne doslova. Jistě, kolmo dolů bude toto kolo asi hodně „blbovzdorné“, ale tím jak je krátké se mě osobně krásně skládalo i do rychlých zatáček a klopenek. Najednou jsem měl zase pocit, že já jsem tím kdo rozhoduje, nikoliv velké obruče pode mnou a to mi dělalo dobře.

Jak to všechno dopadlo (dopadne)?

Dopadne to asi tak, jak jsem již zmínil. Vyčlením si potřebný čas a vrhnu se do srovnávacího testu obou velikostí a bude hnedle jasněji! A jak to dopadlo v Polsku? Jednoduše tím, že jsme projeli onen kus Singlu, dole umístili naše kola do černé neoznačené dodávky a potajmu se vraceli na prezentaci Specialized 2017 a v ústraní jsme se pak s Kubou hádali co je lepší.

Kuba, do tohoto okamžiku zapřisáhlý odpůrce velkých kol, byl z Endura 29 překvapivě nadšený až unešený. Já byl směrem k velkým kolům skeptičtější, i když ne již zcela odmítavý, zato jsem se rozplýval nad Endurem 650b. Strávil jsem v jeho sedle jen krátkou chvíli, najednou jsem se ale zase cítil jako za řídítky starého Endura 26“ (rok 2011) tehdy s ohromnou vidlicí RockShox Lyrik, které jsem před lety měli půjčené na Gardě a já si nemohl vynachválit jeho neohroženost. Bez něj bych tehdy většinu sjezdů šel dolů pěšky.

Od té doby jsem čekal, kdy se zase Enduro stane takto neohrožené a snad, snad jsem se dočkal. Jasně, kouknete-li do tabulek geometrie a porovnáte její posun s  ostatním světem a obecnými trendy, budete nejspíš jen kroutit hlavou. Pokud jste ale měli rádi styl starého Endura, vaše současné vám dosluhuje a vy řešíte čím ho nahradit, pak je dost možné, že to bude ZASE ENDURO! Definitivní odpověď vám dám ale až poté, co si jej pořádně proklepnu na trailech, které mám dokonale najeté!

Foto: Štěpán Hájíček / Specialized (Sterling Lorence)
[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Rozjasni svou tvář, zapal své srdce a zatni zuby. Šestý ročník Rychlebského Endura si nenechej ujít! Letos jedeme s podtitulem – Rychlebské enduro, Rychlejší než kůrovec… Takže 24. 9. 2016 na základně v Černé Vodě!

(oficiální pozvánka)
Jedinečný závod, který se jede na oči s časem v zádech v divoké přírodě Rychlebských hor na Sokolím vrchu. Otestujete si svou fyzickou i psychickou kondici na třech erzetách. Odměnou jsou nepopsatelné pocity ze závodu samotného, ať už ho dokončíte či nikoli. Je to výzva!!!

Co Vás čeká a nemine:

Tři rychlostní zkoušky od nejdelší po nejkratší. Budou to opět nové trasy. Z velké části zatím nepoužité v minulých závodech. Jedna z erzet je kompletně nová v dosud nepoužité lokaci.

Převýšení
RZ1 – 530 m
RZ2 – 380 m
RZ3 – 320 m

Tratě jsou navrhované tak, aby poskytly největší možný zážitek z jízdy i tomu, kdo přijede poslední. Kromě tří RZ na oči a čas

V sobotu na startu RZ1 vás vyhecují bubeníci v bojovnickém image, a také Vám v rytmu bubnů pomůžou na stupně vítězů.

Večer zahrají DJ´s s Frantou Vránou – Yummy promotion a nebude chybět výborné menu z našeho Bike café.

Další doprovodný program budeme postupně doplňovat.

Kategorie
Muže jsme letos rozdělili do dvou kategorií: Muži [M] / Masters 40+ [M40+]. Ženy zůstávají ženami.

Motto:
Mám ďábla v krvi,
Anděla v srdci,
Magora v hlavě…

Myšlenka jedné univerzální helmy, která vám poslouží jak při běžné trailové a enduro vyjížďce, přitom se dokáže během chvilky proměnit v maximálně bezpečnou integrálku není nikterak nová, přesto takových helem není na trhu mnoho. Každopádně před dvěma dny přibyla jedna „staro/nová“ – GIRO Switchblade MIPS.

Pamětníci jistě zbystří, jelikož helma pojmenovaná Giro Switchblade zde již jednou byla, pokud jde ale o novou generaci, spojuje ji s jejím předchůdcem vlastně jen jméno a „nápad“ snadno připojitelného chrániče brady. Jinak je vše postaveno zcela opačně, s naprosto rozdílnou filosofií, jak dobře vystihl marketingový ředitel Giro, Dain Zaffke:

„V roce 1998 představila značka Giro tehdy zcela první široké veřejnosti dostupnou helmu s odepínacím chráničem brady, což byl začátek jména Switchblade. Od té doby jsme zaregistrovali řadu konkurenčních výrobků víceméně postavených na stejné filosofii, tedy s tím, že se vezme klasická XC helma a opatří se připojitelnou bradou. U nové generace Switchblade MIPS jsme ale postupovali zcela opačně a udělali vše, aby se jednalo o přilbu maximálně bezpečnou pro sjezdy, plně srovnatelnou s DH integrálkami. Teprve poté jsme začali řešit, jak odpojit bradu.“

Že to není jen plané tvrzení dokazuje celá řada bezpečnostních certifikátů, které tato helma vlastní a to jak v podobně „bez brady“, tak i „s bradou“: CPSC, EN-1078, a ASTM-1952 „Downhill safety standards“.

„Od samotného počátku vývoje jsme spolupracovali s profesionálními závodníky, konkrétně Richie Rude a Cody Kelley (Yeti / Fox Shox Factory Race Team), aby byl každý detail správně. Giro Switchblade MIPS ale není helmou určenou jen pro jezdce Enduro World Series, nýbrž z jejích kvalit a předností by měli těžit i agresivní trailoví nadšenci, freerideři, či dirt jumpeři,“ doplnil Dain Zaffke.

Jaké jsou tedy základní přednosti nové helmy Giro Switchblade

• DH certifikace CPSC, EN-1078, ASTM-1952, s i bez brady
• MIPS Multi-directional Impact Protection System, systém pro zvýšení ochrany hlavy eliminací rotačních sil (více o MIPS)
• Snadno výměnný a demontovatelný chránič brady (bez použití nářadí)
• 20 větracích otvorů Wind Tunnel s vnitřními kanálky
• Inovovaný upínací systém Roc Loc® Air DH se speciálními nárazníky, aby se předešlo nechtěnému uvolnění při kontaktu s chráničem krční páteře nebo s batohem
• Antibakteriální výstelky X-Static®
• Nastavitelný štítek P.O.V. Plus™
• Rezervní štítek s integrovaným držákem na kameru
• Pogumované prvky v zadní části helmy pro jisté usazení gumy velkých MX brýlí
• Tři velikosti Super Fit™
• Giro Switchblade dostupná okamžitě u prodejců Giro
• Více na giro.com

Světová cena: $250 / £TBD/ €299

Foto: Giro
[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Dnes to trochu nestíhám, tedy rozhodně ne do oběda, jak se obvykle snažím. Sorry, včera nad ránem jsem se vrátil z dovolené a dnes řešil hromadu jiných věcí. Dost zbytečných řeší okolo, pojďme rovnou na videa a polemizování o všem možném i nemožném si nechám na jindy

Morning Loam with Eliott Lapôtre

Hůůůů! To je pořádný mazec. Člověk by skoro neřekl, že tam někde v houští vede nějaký trail a Eliott si to přitom na svém Commencalu letí jako splašený. Respekt!!!

Nick Pescetto Bali 2016

Nebudu to nijak omlouvat, tohle je bohapustá provokace! Řádění na Bali na kole, se surfem, v bazénu a bůh ví kde ještě… Jen si tak říkám, že mě normálně dost dráždí jezdci bez rukavic nebo v tílku, třeba na Red Bull Rampage, a tenhle borec si nevzal ani triko a létá si pralesem jako by se zde nikdy nechumelilo

Chasing Trail Ep. 2 – Neko Mulally

Jeden trail a úžasně rozmanité podmínky. Ploché skály, kamenné traily, hlína, kořeny, pár brodů a do toho ještě zastávka na koupačku v půlce cesty. Lákavě vyhlížející lokalita – Brevard, North Carolina.
PS: Jestli jste toto video už viděli tak sorry, taky mi přijde trochu povědomé…

Introducing the Reaper

Rocky Mountain nedávno představil další dva nové biky (krom letošních dosavadních novinek Pipeline / Element) pojmenované Reaper (smrťák) a Growler.

Reaper je zbrusu nový juniorský trailbike, jehož geometrie a naladění vychází ze strojů Thunderblot a Altitude. Vše je ale zabaleno do podoby vhodné pro mladé jezdce a letce. Reaper nabízí zdvihy 130/120 mm, primárně je stavěn na kolech průměru 24“, přitom je ale počítáno s možností snadné přestavby na 26“. To proto, aby kolo rostlo s vaším potomkem. Dobré je motto tohoto stroje: „Nebojte se smrtky!“

Druhým přírůstkem je pevný trailbike Growler postavený na kolech parametru 27,5+ se zdvihem vidlice 120 mm. Jde tedy, v přeneseném slova smyslu, o lehčí, svižnější a hlavně levnější variantu celoodpruženého fullu Rocky Mountain Pipeline.

Více o těchto novinkách na webu: www.bikes.com

Drew Bezanson Takes on Colorado Freeride Festival | The Learning Curve Ep 6

Pro zpestření jedna komentovaná návštěva Coloráského FR festivalu…

**ČESKÁ STOPA**

MČR 2016 – TRAILER

DH lajna ve Špindlu, hlavně její „Pro sekce“ je prostě pořádná zkouška techniky a jezdeckého umu, i umění padat. A ty polštáře okolo tam nejsou jen na okrasu!

MČR downhill Špindl 2016 – elita na skalce

A ještě jedna ukázka ze Špindlu, aneb jak toto místo jezdí kluci eliťáci!

Bobovka cup 2016

Těch závodních videí z českých luhů a hájů se mi dnes sešlo povícero. Zde je pro změnu záznam z Bobrovka cupu 2016. Upřímně, vůbec netuším kde se tato akce koná, ale jdu si to hned vygooglovat

**BONUS**

Enduro – Ass Whipping 2

Není Enduro, jako Enduro… Takto se baví kluci motorkářský, kterým je asi jedno, když si trochu omlátí mašiny nebo jestli se i s motorkou skutálí ze svahůůůůů!

How to build MTB dirt drop for free

A jeden poučný snímek úplně na závěr, aneb „Jak si zadarmo postavit dirt drop v lese!“

Každý ví, že tratě pod taktovkou Kamila Tatarkoviče obvykle stojí za to. V Malé Morávce tomu letos nebylo jinak, takže v cíli jsem jiné, než pozitivní ohlasy ani neslyšela. A o parádu se postaral už v sobotu večerním prologem, že by se za něj ani zahraniční závody nemusely stydět.

(text: Andrea Drengubáková / foto: enduroserie.cz) a Andrea Drengubáková
Do Morávky jsem přijela spravit si chuť po nedojetém Zadově. V hlavě ale zůstala živá vzpomínka na náraz do stromu, který jsem si v týdnu před Morávkou ještě zopakovala. Asi přišlo zas moje padací období, takže do závodu jdu s pocitem, že neumím jezdit na kole! Což se hodí, že?

Všemu jsem ale v sobotu nasadila korunu, když jsem s Elen najížděla čtvrtou erzetu s dvojákem. Elen ho loni skočila jako nic, ale po zlomený kličce z přescesťáku na Marossaně si už také leckterý skok rozmyslí. Já tenhle dvoják loni neskákala, ale když jsem na Zadově dala Temelín, tak musím i tohle, ne?

Při našem laborování nad dvojákem nás zastihne Tom Kutin s Ondrou Zeleným, nabídnou, že nás roztáhnou. Kluci se ale najednou rozjedou, jenže my s Elen jen koukáme jak bacil do lékárny a vláček nestihneme. Nevadí, všichni říkají, že stačí rychlost a dopad je pěkně postavenej.

Takže mi najednou něco bleskne v hlavě a rozšlapu to jako divá. Rychlost mi ale připadá hrozně malá, tak pro jistotu dupu až k dvojáku. Problém nakonec nebylo to, že bych byla krátká, jak jsem si původně myslela…

Byla jsem samozřejmě dlouhá a do toho jsem si ve vzduchu bůhvíproč vycvakla levou nohu z pedálu. A to už jsem šla na přední před pravotočivou klopku a věděla jsem, že mě něco dneska bude hrozně bolet. A taky že jo!

Říznu sebou se všim všudy. Mám pocit, že první kontakt se zemí registruje moje hlava, protože jí roluju chvíli pod sebou a modlím se, aby vydržela. Hned mně sbírá Ondra i Elen a já mám co dělat, abych buď nebrečela, nebo sprostě nenadávala.

Naštěstí nikde nic neprasklo, ani na kole, ani u mě, ale noha, rameno a loket byly v jednom ohni. Helma ze zadu pěkně pomačkaná i s nějakou tou dírkou. Uf, splnila účel…díky firmě POC za kvalitní vybavení a jestli by tam prosím neměli pro mě nějakou novou…

„No…tak teď ty“, oznámím skomíravě Elen. Má ohromnou radost, že jsem jí to takhle celý připravila, ale samozřejmě to po chvíli úplně na pohodu dá. To jen, abych jí pochválila! A hlavně poděkovala, že mě donutila to jít rozjezdit, protože ve frontě na lanovku to chci vzdát a jít si lehnou nejradši na jipku…

Docela pomůže, když mi pravou půlku těla pán z horský nastříká nějakým chladivým sprejem a bolístky namaže mastí. V tuhle chvíli ale nevěřím, že bych za dvě hodiny měla jet prolog…

Prolog

Nejen, že za dvě hodiny prolog jedu, ale po té, co zjišťuju, že se jede přescesťák, začnu uvažovat o další sebevraždě. Mám pocit, že skáčou úplně všichni. Tak to musím asi taky, ne? V tréninku přescesťák nedávám a na základě toho, že se mi klepou ruce ještě z předchozího pádu, rozhodnu se, že se uklidním a normálně ten skok objedu.

Závod se tady beztak nerozhoduje. No jo! Jenže kam se jdou podívat všichni diváci? Ano, k přescesťáku a atmosféra je u něj neuvěřitelná! Fandí se úplně každému, ať už skáče nebo objíždí a je to regulérní kotel!

Už jezdí první závodníci a já začnu mít pocit, že to prostě musím skočit. Ono to nevypadá složitě, jenže když víte, že jste schopný si ve vzduchu vycvaknout nohu, tak se prostě dopadá blbě, ať už je skok velkej, jak chce.

Začnu se kolem sebe vyptávat známých i neznámých, jestli to mám skákat. Každý mě hecuje a já jen slyším: „Jó, to dáš!“. A co má pak člověk dělat, když vystartuje a slyší řev ze všech stran? No kdyby tam nikdo nebyl, tak to samozřejmě objedu, takhle bezmyšlenkovitě dupu a mířím si to rovnou na přescesťák a adrenalin by se ze mě dal ždímat.

Za slušnýho virválu to prostě nějak pošlu a ono – světe div se – to fakt dopadlo. Netvrdím, že jsem ho doskočila celej a na čistotu, ale skočila jsem a uháněla dál. A v tu chvíli mi bylo úplně jedno, kolikátá dojedu. Tohle byla moje interní výhra a hlavně náplast na předešlý rozbití na dvojáku. Kamile, díky za tyhle výzvy a díky všem dalším, co povzbuzovali – takový prolog by mohl být před každými závody!

RZ1

No a teď už bych konečně mohla napsat něco k těm erzetám, co? Takže neděle pěkně ve znamení sluníčka a mého rozbolavělého těla, jakoby mě přejel kombajn. Jakmile ale stojím před první erzetou, vyplaví se mi do krve adrenalin, který funguje jako to nejlepší analgetikum. Kluky na startu zaúkoluju, aby na mě křičeli, dokud na mě uvidí. Jakmile totiž nikdo nekouká, nebo nefandí, mám tendenci se ulívat! Všechno to podpoří pan Vacek, který se nechává pouštět za mnou a fandí mi do třetiny ezety – děkuju

První RZ hned ze začátku kopíruje Family lajnu a je teda pěkně šlapavá. Dupete, pak se svezete v pár klopených zatáčkách, a zase dupete. Erzeta je proložená různými kořenitými zkratkami přes les, ikdy  tyhle úseky jsou hodně hravé. Někde v prostřední části se zjevila šlapavá rovinka, kde jsem měla v úmyslu asi šlapat ze sedla. Rovinka je ale tak dlouhá, že po pár šlápnutí zvedám sedlovku a jsem ráda, že vůbec točím nohama.

Za chvíli se ale vjede do zábavné lesní pasáže, kde člověk skoro zapomene, že jede nějakou erzetu na čas, jak si hraje se stopou. Nebo možná tam byly ještě nějaké vyhlazené klopené zatáčky, těžko říct, erzeta byla fakt dlouhá a vystřídalo se na ní toho docela dost. Všechno je ale v pohodě jetelný a žádný extra prudký úseky, u kterých by vás trnulo, tu nebyly.

RZ2

Druhá erzeta mi přijde hodně zajímavá. Není namotaná v bikeparku, ale v lese, a na některých úsecích je trať tak široká, že se dá jet hned několik stop. Zpětně se mi asi tahle erzeta líbila nejvíc, skoro se na ní totiž nešlapalo a byla docela rychlá. Jediným kazem byl můj neplánovaný pád v jedné zatáčce, kde mi v hrabance ustřelilo přední kolo a trochu zbytečně jsem se pod kolo na chvíli zaklínila.

Ke konci už navíc docela upadala pozornost, takže nebylo úplně jednoduché změnit rytmus z plynulé jízdy do náhlého „cik-cak“ stylu, který určovalo nekompromisně natažené mlíko mezi stromy. V cíli sice trochu hudruju nad svým pádem, erzeta ale jinak byla velmi pěkně vymyšlená.

RZ3

Třetí erzeta byla natažená na Myšáku a je už z loňska mojí méně oblíbenou. Navíc se mi před startem z těch ionťáků udělá nějak těžko od žaludku, takže motivace být už v cíli je docela velká. Na to, že na startu první erzety jsem si vydobyla fandění, po mém vystartování na trojce jakoby se všichni zapomněli a bylo až hrobové ticho.

Není mi tedy líto nějaké té vteřiny, abych se po vystartování otočila a zakřičela, že nikdo nefandí. No a jak to hned šlo! Takhle to má vypadat, jsem tak „povzbuzená“, že dvoják, který jsem chtěla propumpovat, dávám nechtěně „no control“ na přední.

Pak už ale následovala zábavná pasáž v lese – nejdřív menší dřevěný skok, který měl prověřit, jak dobře dáváte pozor, a za ním hned starší a o něco větší ségra, za kterou nebylo sice úplně dobře vidět, ale drop dávám na pohodu a stihnu se i poskládat do následující pravotočivé klopenky.

Pak je to docela o nějaké té lesní technice v kořenech a sem tam je potřeba si přišlápnout. Poslední třetina trati je ale pro mě zlo, a jestli mě tu někdo viděl, možná si mohl myslet, že jedu poprvé a omylem jsem dostala nižší startovní číslo.

Jsou tu totiž zavřené zatáčky „cik-cak“ v hrabance, a já mám v každé zatáčce pocit, že se mi musí podsmeknout přední kolo. Takže jedu na brzdách jak tatar a tenhle syndrom mi vydrží i do míst, kde žádné zatáčky nejsou. Prostě mi najednou přijde hrozně komfortní brzdit, že to jakoby moc nedrncá. Haha.

Proberu se zase až na sjezdovce, kde stojí lidi (má to na mě dobrý vliv, kdyby po trati byli samí fotografové, kameramani a pěkný kluci, tak jedu o polovic rychlejc!), takže do toho ještě ke konci šlápnu a vychutnám si závěrečný pohodový dropík do louky a šup do cíle. Za výkon bych se sice nepochválila, ale jsem aspoň ráda, že jsem to nikde na skoku nevyslala po sobotním vzoru.

V cíli navíc potkávám Toma, který mě zachrání pár loky tekutého vitaminu B – žaludek se najednou zázračně spraví a mně je o dost líp. Aha. Příště v camelu už žádnej ionťák….

RZ4

Na čtvrtou erzetu jsem se docela těšila. Byla natažená v bikeparku, docela dlouhá a trochu podobná první erzetě, jen tu bylo méně šlapání a erzeta byla rychlejší. Po startu jsem chtěla prohnat kamaráda Petra, co jel přede mnou, takže jsem vyrazila kousek za ním, což asi nečekal biker, který zrovna křižoval začátek erzety po široké cestě.

Chvíli jsem si to z té dřevěné startovní rampy mířila přímo na něj a byla otázka, jak to dopadne. Víc bodů za reakci sklízí rozhodně endurista, který do toho pohotově šlápnul, abych mohla projet. Já z toho byla ale asi tak nějak rozhozená, že jsem se nedokázala ani nacvaknout do pedálu, pod rampou okolo bikera vykroužím zbytečně velkou myšku, u které nějak nezvládám svoje kolo a mám co dělat, abych nesundala ceduli oznamující název trailu, na který se právě chystám.

Patálie nedávám za vinu bikerovi, já když jela nahoru, tak jsem byla tak prošitá, že jsem sotva kroužila nohama a neměla jsem už moc energie, se kolem sebe rozhlížet. Spíš by se tam možná pro příště hodil nějaký človíček ve žluté vestě, co by pouštěl bikery, až když nikdo nestartuje. Ale nevadí, tohle mi závod nerozhodlo, takže jsem se snažila se ještě dostat do rytmu, což bylo potřeba, jelikož následovala docela technická pasáž v kořenech různě odkloněných.

Tady mi přijde, že kazím, co se dá, a může za to už spíš únava. Úsek je to ale jinak moc pěkný, jen mně by se hodilo, kdyby byl trochu víc z kopce, abych už nemusela šlapat. Z lesa jsme se následně napojili na vyhlazenou lajnu v bikeparku s pár lavicemi a klopkami, pak ve svižném tempu wall-ride a šup doprava do lesa, kde do toho zase bylo potřeba šlápnout.

I když je to krátký úsek, nejsem líná si na něj vytáhnout sedlovku na chvíli nahoru. Zbytek erzety se nese ve stylu lesa a jeho hravých pěšinek. Kamil to vymyslel zkrátka zábavně, takže tu hupík, tu zatáčka, tu pár kořenů. Nešlo o žádné bomby z kopce dolů, ale o hravou techniku. Konec vedl do cíle po již regulérní bikeparkové lajně s pár klopkami. Po dojetí pak všichni klasicky láteříme, jak jsme jeli na prd a skoro se předháníme v tom, kdo jel hůř. Ale i to je jakési kouzlo endura

RZ5

Před poslední erzetou si s kamarádama posedíme pěkně na kopci před startem. S naší kondicí už toho máme akorát tak dost. Petr odpočívá, aby v erzetě nedostal křeče, já odpočívám, aby mi v průběhu nevypadly řídítka z rukou. Možná nám to rozležení ale spíš ublížilo, než prospělo. Petr to po startu vyšle hned v první zatáčce, já teda až v té třetí.

Vážně v té zavřené zatáčce nezatočím a narazím předním kolem do středu zatáčky? Cože? Otočím si tedy odevzdaně kolo do směru jízdy (ano, jak tetka na nákupech) a rozjedu se, leč nenacvaknu a to se blíží ta nejprudší kamenitá pasáž.

S jednou nohou se mi opravdu jet nechce, takže si přibrzďuju, abych stačila našmátrat pedál a jedu rychlostí 0,2 km/h. Konečně cvaknu a trochu se rozjedu, nicméně nějak ztrácím elán a z kopce se spíš dopravuju do cíle, než že úplně závodím. Takový ten skůček, co je do bahna pod lanovkou dám tak, že na dopadu se praštím vlastním zadkem o sedlo…

Na druhou stranu pak následuje šlapavá rovina mírně do kopce a tady se zas jakoby trochu vzpamatovávám a začnu šlapat, jako bych si zase vzpomněla, že vlastně jedu na čas. Po rovince se dostávám do lesa, kde je ještě potřeba proplést se pár zatáčkami mezi stromy, objet dvoják (v mém případě), prodrncat v zatáčkách ještě i nějaké ty kořeny a naposledy zabrzdit pod Red Bull bránou, aby mi pípli čas.

Konečně cíl

Do cíle postupně dojíždí další kamarádi a zase jedou debaty o tom, kdo to kde zkazil. No dobře, nepoužívali jsme slovíčko „zkazil“ Ve skrytu jsme tím ale říkali, že jsme si zase rádi zajezdili v partě, že nás bavily hravé erzety i se všemi patáliemi, které nás nakonec baví nejvíc, protože je pak s kamarády můžeme v cíli detailně rozebírat.

A jestli jsme za to nemohli my, tak za to rozhodně mohlo špatné nastavení tlumičů, tlaků v plášti, nebo brouk pytlík, co nám vlezl zrovna na řídítka. Za mě tedy prima závod s fantastickým prologem, a hlavně i letos s vloženým závodem dětí. Musím říct, vidět prcky, jak to tam drandí líp než já…no dám si asi u někoho z nich kurz. Myslím, že by mi docela prospěl i takový víkend ježdění s malým Klokym

Výsledky už asi znáte, ale pro pořádek tady

Výsledky ženy:
1. Jana Horáková (Commencal FDF) 21:39 min.
2. Andrea Drengubáková (Ghost) +0:27
3. Elen Římanová (Vendeta Racing) +1:59

Výsledky muži:
1. Michal Prokop (Ghost Factory) 17:23 min.
2. Přemek Tejchman (Specialized) +0:04
3. Matěj Vitko (SVK, Specialized) +0:26
4. Tomáš Kutin (Author Enduroteam) +0:40
5. Ondřej Zelený (Eleven Mercedes-Benz Mitas) +1:03

Dnes po ránu tu máme jeden extra přídavek k včerejší videonáloži. Jedná se o další snímek ze série Specialized Destination Trail, který nás tentokrát vezme do lokality Jackson Hole, Wyoming (USA). Ti bystřejší jistě poznají, že části z tohoto videa byly použity v prezentačním snímku představujícím nový Specialized Enduro 2017.

Pro mě má tento snímek jeden extra rozměr. Dole pod kopcem, kde Curtis Keene a Jared Graves chytají stopa, shuttle, jsem si před pár lety, cestou do Národních parků Grand Tetont Yellowstone, dávali oběd, a nahoře na parkovišti, kde kluci začínají svou pouť zpět dolů, jsme stavěli a žasli nad zdejšími výhledy… Jenže jsem sebou tehdy neměl kolo Snad se mi jednou podaří se do těchto míst vrátit a kolo rozhodně již nezapomenu přibalit!!!

V podstatě zbývá jen pár dní do dalšího ročníku největšího cyklistického veletrhu v na starém kontinentu, tradiční Eurobike, a přitom se novinky stále jen hrnou. Poslední co nám cinklo v redakčním e-mailu je představení speciální edice řídítek Truvativ Descendant nazvané CoLab Bars, kdy je každý kousek věnován jednomu ze sponzorovaných jezdců.
A vlastně i s nimi vyvíjen a pro jejich potřeby navrhován. Pro jednou nechme detaily stranou a pojďme se jen podívat na jednotlivé kousky a jejich základní parametry:

JÉRÔME CLEMENTZ | Entre les Arbres

750 mm WIDE – 20MM RISE | 5° UP – 7° BACK | CLAMP DIAMETER – 31.8mm
CARBON | 219g / $160 | €175 | £135

STEVE SMITH | Long Live Chainsaw

780MM WIDE – 25MM RISE | 5° UP – 7° BACK | CLAMP DIAMETER – 31.8mm
Al-7050 | 340g / $80 | €85 | £65
(část výtěžku z prodeje těchto řídítek půjde na nadaci letos zesnulého jezdce www.steviesmithlegacy.com)
Steve Smith -nečekaná smrt na motorce

MARTIN SÖDERSTRÖM | Indestructible

780MM WIDE – 25MM RISE | 5° UP – 7° BACK | CLAMP DIAMETER – 31.8mm
Al-7050 | 340g / $80 | €85 | £65

KYLE STRAIT | Larger than Life

808MM WIDE – 25MM RISE | 5° UP – 9° BACK | CLAMP DIAMETER – 31.8mm
Al-7050 | 349g / $80 | €85 | £65

Dnes jsem byl pozván do sídla společnosti N Distribution, tradičního a dlouholetého dovozce značek Kona a Fox, který má relativně čerstvě pod svými křídly také oblečení a boty Northwave, zcela nově pak bude zastupovat kola Intense a silniční klasiku De Rosa.

Novinky většiny těchto značek jsou již poměrně známé, alespoň ty, které zde byli vystaveny. Nicméně bylo zajímavé poslechnout si ucelené představení nové kolekce Kona 2017 a Intense 2017, prohlédnout si vybrané vzorky naživo a začít pomalu domlouvat zajímavé kousky pro redakční testování. Pokud půjde vše podle plánu, tak bych se rád ještě letos svezl na Koně Process 153, o které jsem mnoho slyšel, ale ještě s ní neměl tu čest, a určitě také velice rád po letech vyskočím do sedla jednoho (či více) z krasavců kalifornské kultovky Intense. Hmmm!

Ale nebojte, co přesně budeme testovat se včas dozvíte, nyní si pojďme společně projít fotky produktů Northwave, Fox, Kona, Intense a De Rosa, ať se trochu namlsáme

Foto: Štěpán Hájíček
[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Jsou kola a kola. Některá se mihnou okolo vás a po čase si na ně ani nevzpomenete. Pak jsou ale taková, jejichž jméno vám čas od času vytane na mysli a rádi zavzpomínáte na výjimečné zážitky, které s nimi máte spojené. Občas mi takovéto vzpomínky připomenou stroj Rocky Mountain Slayer, proto se mi okamžitě rozzářily oči, když jsem zjistil, že je na světě jeho nová reinkarnace!

Slayer, zabiják s maskou, byl ve své původní podobně jedním z kol, která odstartovala před řadou let vlnu nadšení pro enduro. Byla to tehdy vlna, která strhla řadu jezdců, v té době se ale nedočkala závodní podoby jak je tomu dnes, proto zase po čase trochu ovadla. To proto, jelikož si lidé uvědomili, že tahat s sebou relativně těžký a bytelný stroj, velké zdvihy a agresivní geometrii je sice skvělé, není ale moc míst, kde by takové stroje našly plné, neřku-li denní využití. Proto se pak řada lidí vrátila na trail-biky a zjistila, že je to mnohem rozumnější cesta.

Věrozvěsti endura – Slayer a Nomad

Myšlenka endura pak dřímala několik dalších let, než se zvedla novodobá vlna podpořená právě enduro závody a také větším rozšířením karbonu i v této třídě, snížením hmotnosti vysokozdvihových kol, atd. Každopádně kola Rocky Mountain Slayer a v té době ještě Santa Cruz Nomad byla takovými věrozvěsty první vlny enduro mánie.

Tehdy to vůbec byla věc – kolo se zdvihy kolem 160 mm, co si tak vzpomínám, vepředu vidlice typu Fox 36 s 20mm pevnou osou (tehdy měla rychloupínáky), macaté pláště, značně položená vidlice… Toto zkrátka byla kola, která mě osobně umožnila sjet s přehledem věci, jaké jsem si do té doby nedokázal snad ani představit…

Důkaz místo slibů

Jeden konkrétní zážitek se Slayerem za všechny. Když jsem byl před lety na festivalu u Lago di Garda, půjčil jsem si Rocky Mountain Slayer, tuším, že jeho druhou generaci SXC s částečně karbonovou zadní stavbou, vyjel s ním klasické tunely nad jezerem a pak od mostu, co vede přes rokli směrem k Pregasině, jsem sjížděl pro mě tehdy zcela neznámým trailem dolů k vodě.

Zde je v jedné části docela krutý, extra strmý úsek částečně po kameni, částečně po betonu, který kupříkladu loni při naší poslední návštěvě zde dal jen jeden rider ze čtyř. A já to tehdy se Slayerem vyšvihl jedna dvě, a to jsem měl obyčejnou XC helmu, absolutně žádné chrániče a ještě sportovní SPD tretry a pedály… Na to člověk prostě nezapomene!

Rocky Mountain SLAYER – Tech News

Když se podíváte do současné nabídky značky Rocky Mountain, možná byste si řekli, že Slayer vlastně ani není potřeba, když je zde na pozici endura již pár let slušně zabydlený model Altitude (poslední test RM Altitude Rally Edition). Jenže při druhém pohledu vám dojde, že Altitude je sice fajn, oproti moderním enduro bestiím mu ale s jeho 150 mm kroku zadní stavby přeci jen něco chybí… Troška zdvihu, i trochu víc DH agrese. A přesně to přináší do nabídky Slayer, zabiják s maskou!

Rocky Mountain Slayer totiž nabídne nejen skutečně poctivé „enduro specific“ zdvihy, 170/165 mm (P/Z), ale také koncepci a platformu, která vychází ze sjezdové mašiny Maiden, narozdíl od v podstatě XC a trailové platformy, na které je postavený Altitude.

V reálu to znamená, že se Rocky Mountain u Slayeru vrací k původní podobě čtyřčepového zadního zavěšení s horizontálním horním ramenem (rocker link), narozdíl od vertikálně zavěšeného (swing link), jaké najdete u modelů Altitude, Thunderbolt, Pipeline, Element atd. Mně je toto řešení osobně jaksi bližší, navíc je v podobě nového Slayeru krásně dotažené do nejmenšího detailu. Alespoň dle fotek!

„Jsem neskutečně nadšený z toho, že se Slayer vrátil na scénu! Je zde několik věcí, které mě ohromily již v průběhu jeho vývoje. V první řadě je to obrovská efektivita při šlapání, ale také obrovská chuť po rychlosti a navíc další nárůst zdvihu proti Altitude, který člověk ocení, když drtí pořádné rally! Už nyní musím přiznat, že jsem na tomto kole strávil neskutečné množství času a v nejbližší době tomu jistě nebude jinak. To kolo mě prostě baví!“ Thomas Vanderham

SLAYER a jeho přednosti

Nakonec trochu věcných údajů. Nový Rocky Mountain Slayer bude v počátku nabízen pouze v plně karbonové podobě, takže jistě půjde o dost exkluzivní a drahou hračku. Podobně jako nový Element bude i Slayer nově postaven téměř čistě na kuličkových ložiskách, nikoliv na původně používaných kluzných pouzdrech. Na ložiskách bude uložen i samotný tlumič, aby se podpořila jeho akce a vnímavost, zatímco prudce vzhůru směřující horní rameno by se mělo postarat o efektivitu při šlapání.

Geometrie nového Slayeru se částečně inspirovala jeho předchůdcem, proto zde dominuje zejména extra položená vidlice. Respektive geometrii jako takovou bude možné ladit pomocí systému Ride-4™, systém použitý na DH mašině Maiden, což je vlastně jednodušší varianta systému Ride-9™ (Altitude, Element atd.). Řešení Ride-4 (spodní oko tlumiče je uchyceno ve čtyřbokém kameni) umožní ladit geometrii ve čtyřech krocích, aniž by to mělo vliv na vyznění funkce zadní stavby.

Takto bude možné hýbat s úhlem hlavy v rozsahu více jak 1°, konkrétně mezi hodnotami 64,75° a 65,85°, což je docela mazec! Výška středu se při těchto úpravách bude hýbat v rozsahu až 7,5 mm. Jinak zde ale najdeme vcelku moderní parametry, jako extra krátkou zadní stavbu (430 – 425 mm, s ohledem na nastavení Ride 4) a vcelku standardně dlouhou horní trubku (602 – 599 mm u vel. M).

via GIPHY

Technické detaily

• Rám Full Smoothwall™ carbon
• Systém Ride-4™ pro nastavení geometrie
• Všechny velikosti rámu mají prostor pro usazení jednoho bidonu
• Příprava pro řazení Di2
• Kazetová ložiska Max type Enduro, zjednodušený hardware, osa horního ramene Pipelock™
• Oka tlumiče na ložiskách pro hladší chod a vyšší vnímavost
• Letmo usazené čepy u patky a u horního vahadla pro zachování dostatečně úzké zadní stavby i při použití náboje Boost
• Metrický tlumič (230×65 mm)
• Pohon 1x (pouze)
• Prostor v rámu pro pláště do rozměru 27.5×2.5“, kompatibilita s obutím 26+ (26×3.0“)
• Plně do rámu integrované vedení teleskopické sedlovky a lockoutu, do předního trojúhelníku integrované vedení brzdové hadice a řazení
• Velké vstupní porty na spodní trubce pro snazší provlékání kabelů
• Nová generace háku přehazovačky – zjednodušení
• Lehká šroubovaná zadní pevná osa
• Střed PressFit BB92, hlavové složení ZS44 | ZS56
• Úchyt zadní brzdy Post-mount 180 mm
• Maximální velikost převodníku 36 zubů
• Velikosti: S/M/L/XL

Co dodat? Kdy se konečně svezu?

Je třeba ještě něco dodávat? Snad jen otázku, kdy bude vzorek k vyzkoušení konečně v ČR a já se na něm projedu, abych vám mohl popsat své postřehy a dojmy a pokud se poštěstí, abych mohl zažít opět něco výjimečného. Aby se mi i nový Rocky Mountain Slayer vryl nesmazatelně do paměti.

(foto: Rocky Mountain)

Tak jo, prázdniny jsou skoro definitivně v tahu a léto taky… A počasí venku za okny jako by nám to chtělo připomenout. Ale nebojme se, ještě nás čeká babí léto a barevný podzim a jestli bude zima podobná jako ty poslední dvě, tak bude opět možné jezdit skoro celý rok! Minimálně v našem případě!

Už pojedenácté…

A co po prázdninách čeká redakci BikeAndRide.cz, tedy krom hromady nedodělků z léta a z období před prázdninami? Teď hlavně Eurobike, kam jedeme už zítra a už asi pojedenácté, abychom se ve středu a ve čtvrtek mohli zamíchat do nekonečného davu a nechat si vyhučet hlavy záplavou nových a novějších kol, komponentů a doplňků. Ale vždyť už skoro všechny novinky známe! Jo, ale je fajn prohlédnout si je naživo a hlavně je tato akce pro nás důležitá s ohledem na řadu pracovních schůzek s významnými zástupci cyklo-světa, s nimž již dopředu máme sjednánu nejednu schůzku.

Popřejte nám tedy pevné nervy, bez úhony zvládnuté nekonečné kilometry nachozené napříč dvanácti halami výstaviště a jen co se vrátíme, pustíme se zase naplno do práce, ať konečně doděláme, co bylo již dlouho slibováno a přes léto se na daná témata nedostalo…

EVERY WEEK IS AWESOME

Toto mi přijde jako parádní video pro rozloučení s létem. Jeho podtitulem by mohlo být: „A co jste tyto prázdniny stihli objet či objevit vy?“

NWD Greatest Hits Simmons

Jaké to je, když kmotr freeridingu, Wade Simons, vzpomíná na své slavné kousky, zejména na Moreno Valley gap z videa NWD.

Jaws – The Road Gap

A jeden podobný přescesťák v moderním polském podání. Respekt!!!

Chris Akrigg – Retro All Terrain Biking

Když už jsme u těch vzpomínek… Někdy stojí za to zavzpomínat, jak, na čem a v čem se jezdilo před lety. Chris Akrigg nám s radostí předvede takový retro diktát se vším všudy

Canada Day // Caleb Holonko

Takovej vobyč den, když žijete v Kanadě…

The NOBL Wheels Family at the Whistler EWS

Kanada ještě jednou, tentokrát osobitý a působivý pohled na závod seriálu Enduro World Series, tedy jeho zastávky ve Whistleru.

Return to the Rockies

Pokud vám to náhodou uniklo, v sobotu jsem publikoval poměrně obsáhlý článek o nové reinkarnaci klasického a pro mě osobně dost zásadního modelu Rocky Mountain Slayer. Zde malá ochutnávka. Vše důležité v článku „SLAYER is back!“

**ČESKÁ STOPA**

Saalbach 2016

To si takhle kolega redaktor a kameraman Tomáš udělal výlet s kamarády do Saalbachu a prý to byla hrozná, ale vážně hrozná otrava

NEBOJ SE A POŠLI NÁM SVÉ VIDEO

Zikus – Bikepark Lipno 2016

Vážně se nemusíte bát, pokud jste natočili snímek, který podle vás stojí za to, aby jej viděla široká obec bikerská, pak neváhejte a pošlete nám jej přes Facebook, nebo přes mail stepan(uzenáč)bikeandride.cz

Takto jsme se dostali i k tomuto snímku. Done Zikusi, díky tobě alespoň konečně tuším, jak to vypadá v bikeparku Lipno, kde jsem zatím osobně nebyl. Díky!

Fortification: Pavel Alekhin Nailing World-First MTB Tricks

A ještě jako přídavek trocha poskakování v netradičních kulisách…

**BONUS**

Sunrise – New Zealand

Dnešní bonusový snímek je hluboce relaxační. Jak zaznívá ve videu, toto jsou okamžiky, které se těžko popisují slovy…

Další ročník veletrhu Eurobike máme úspěšně za sebou, i když brány výstaviště v německém Friedrichshafenu zůstávají otevřené po celý pátek a sobotu (2. – 3. 9. 2016) a to převážně pro širokou veřejnost. Letos jsme přitom byli účastníky jubilejního 25. ročníku, přičemž v mém případě se jednalo o jedenáctou návštěvu v řadě!

To už je pořádné číslo a poměrně dost zkušeností na to, aby člověk porovnával jaké to bylo dnes, včera a předevčírem. A musím říct, že tentokrát to bylo jiné, zvláštní a v mnohém nové…

Nebudu tady naříkat nad tím, jak nás ochranka v noci po příjezdu vyhnala z parkoviště, kde jsme „ilegálně“ kempovali poslední roky, spíš jsem byl překvapen, jak se mění celý koncept a kam to celé směřuje. Není žádným tajemstvím, že o veletrhy obecně je rok od roku menší a menší zájem – zejména z pohledu obchodníků – a výstaviště se proto musí více a více zaměřovat na koncové zákazníky, což bylo zjevné i zde.

Po mnoha letech, kdy bylo vše plus mínus stejné a člověk se mohl takřka spolehnout, že drtivou většinu velkých a významných stánků najde přesně tam kde před deseti lety, zcela nehybné bylo kupříkladu Shimano, došlo letos k zásadní reorganizaci. Jen poměrně málo stánků zůstalo tam, kde byly loni či předloni. Zbytek udělal veliké „škatule, škatule hejbejte se!“

Proč?

Vystavovatelé se totiž rozhodli, že rozdělí výstavu na dvě části. První dva dny pro obchodníky budou otevřené všechny haly, na pátek a sobotu, určenou primárně pro veřejnost, nechají přístupné pouze haly řady B (B1-B5) a „Áčka“ kompletně zavřou (A1-A7). Dost razantní krok, ale nikdo si na to z vystavovatelů vlastně nestěžoval…

Smysl to má v tom, že se z Eurobiku pomaličku stává místo výstavy festival. Skoro se totiž zrušil klasický Demo Day, pro novináře byl uspořádán již druhý ročník Eurobike Media Days na konci června a nyní se může jezdit a testovat po celou dobu výstavy. Vnější část pavilonů řady B proto byla obsypána desítkami stánků firem schovaných uvnitř, které zde nabízely možnost svezení na svých nejnovějších kolech. A že jich tu byly mraky!

Svézt se bylo možné po pumptracku, po asfaltu či v lese. I když je zdejší krajinný profil dost placatý. A lidí, kteří tuto možnost aktivně využívali, bylo skutečně hodně. Jen mě dost děsilo, jak se po úzkých a lidmi přetékajících koridorech proháněli sem a tam natěšení piloti na elektrokolech, navíc až nebezpečně často v civilu a bez helmy! Proč zde někdo nepůjčoval také helmy a nevrazil jednu každému, kdo vyjížděl ven z areálu?!

Eurobike 2016 – trendy

Co se týká uceleného pohledu na vývoj cyklistiky jako takové, kterou nám Eurobike takřka vždy nabízel, už jen díky vysoké koncentraci značek a cyklistických oborů na jednom místě, byl letošní signál poměrně zřejmý. Je to pochopitelně do značné míry ovlivněno lokalitou „bohatého Německa“, ale hlavní trend je nepřehlédnutelný – elektrika!

Elektrické je dnes skoro vše, skateboardy, koloběžky a především kola. Městská, cestovní, turistická, ale čím dál víc i horská a z nemalé části plně odpružená. A když už se řeší spojení elektrika a MTB, hodně často do hry vstupují i širší pláště a kola parametru 27,5+, což je ale logické a očekávatelné.

Co se zdá být pohřbeno, nebo spíš pomalu zapomínáno, jsou fatbiky, které zde k vidění byly, ale jen po jednotlivých kusech. Trh se zjevně nasytil! Naopak po desítkách jsou všude přítomné plusbiky, mnoho trailových hardtailů 27,5+, ale také řada fullů a „měňavců“ uzpůsobených pro snadnou transformaci z 27,5+ na 29“! Co mě třeba lehce překvapilo bylo Yeti SB+…

Každý má vše…

Posledním z výrazných fenoménů letošního ročníku, kterého bych se chtěl dotknout, je neskutečně živelné bobtnání nabídky jednotlivých, i tradičních a dobře do trhu zasazených značek. Najednou jako by měl každý vše. Jako by bylo tak snadné navrhnout dobrou helmu, rukavice, tretry, oblečení, batohy… Jakoby dnes stačilo vymyslet atraktivní design a o zbytek už se postará chytrý software!

Pamatuju si dobře jak tato vlna startovala, jak jsme žasli nad tím, že se kupříkladu Mavic najednou zbláznil a už mu nestačila kola a ráfky, ale začal vyrábět i vlastní pláště, poté tretry, helmy, oblečení… A takto je tomu dnes na každém rohu Eurobiku. Proč se třeba tradiční výrobce helem Giro pustil před časem do výroby treter (dvoje mám doma a mám je rád), rukavic, brýlí a dnes i oblečení?

Všechno vypadá dobře a dobře funguje, navíc když si člověk koupí celý komplet, tak mu to krásně ladí, což je pro mnohé zjevně hodně důležité. Nějak se mi z toho všeho ztrácí přehled a začínám se v tom množství produktů utápět. Ale možná už jsem v cyklistice profesně moc dlouho, už stárnu a začínají u mě sílit pocity, že vše, co se dělalo dříve bylo lepší, mělo hlubší duši a bylo to správné a ryzí! Jako s hudbou mého mládí, k níž se člověk rád vrací…

Třeba 661 má nově i takovéto helmy…

(Ne)bojím se novinek

Vážně nevím čím to je. Zajímavých technických novinek se nebojím. Elektrokola mě svým způsobem fascinují a zajímají, jen jich nesmí být moc a nesmí se to stáčet do situace, že člověk na kole bez motoru bude brzy v lese za exota! Baví mě nové věci jako sada SRAM Eagle 1×12 nebo jedničkové řazení obecně. Fascinuje mě již roky převodovka Pinion. Líbí se mi třeba, jak „zase SRAM“ vyřešil svou elektriku na silnici bez drátů s jednoduchým ovládáním i nastavením, o kotoučích na silnici nemluvě (to je dle mého nutnost!). Jsem rád za širší ráfky a širší gumy, ale tak do rozměru 30-32 mm (ráfek vnitřní šíře) a řekněme 2,4-2,5“ (plášť).

Líbí se mi myšlenka helem se sundavací bradou, kterou má vedle tradičních značek dnes už taky kdekdo (třeba Limar nebo Leatt). Beru jako samozřejmost, ba jako nutnost teleskopickou sedlovku, najednou ale žasnu, že ji má každý a každý svoji (např. Merida). Jak je tohle možné, když stále panuje přesvědčení, že jsou na trhu zhruba dvě až tři skutečně spolehlivá řešení? Tak zkrátka uvidíme, kam nás ten vývoj další roky zavane a budeme se snažit držet se alespoň na větru a nestát úplně v průvanu, abychom nebyli odfouknuti stranou a nezůstali zasekaní v muzeu cyklistiky

Převodovka Pinion C1.12 na Ghostu Rocket X. To musím zkusit!!!

Fotogalerie #Eurobike2016 nr. 1

Drtivou většinu novinek, které byly k vidění na Eurobiku 2016, již znáte. Proto vám budeme postupně servírovat hlavně obrazový materiál doplněný základními, a snad pro jednou stručnými popisky. Dnes malá startovní ochutnávka…

ROCKY MOUNTAIN

První, na co jsem narazil, byl Rocky Mountain SLAYER (představení), u kterého mi trochu vadí, že naživo nevypadá až tak brutálně jako jeho předchůdce. Dnes už žádné hrany a hrubé sváry, karbon vše zjemňuje! Stále je to ale krásné kolo, na kterém bych se chtěl brzy svézt…

Rocky Mountain Element je další velkou novinkou, na které jsem se již svezl (představení + jízdní dojmy)

Rocky Mountain Reaper je parádní stroj pro mladé jezdce, který lze snadno přestavět z 24″ na 26″. Technika, včetně systému Ride-9, je převzatá od dospělých modelů Rocky Mountain (více v Pondělní videonáloži #34_2016)

MARIN

U Marinu nás zaujala jednak „pivní stěna“, kterou jsme chtěli v noci vybílit, ale nakonec jsme podlehli slušnému vychování, jednak krásné ocelové trailbiky na kolech 27,5+. Ocelového Marina jsem si chtěl před mnoha lety sám koupit, ale byl drahý a proto jsem tehdy skončil u Sfinxu

GIANT

Pár postřehů z prvního průletu okolo stánku Giant. Elektrický Full-E+ a potom dámská ultimátní enduro hračka Giant Hail na 160 mm (představení). Jen mi stále vrtá hlavou, kdo bude holkám ladit ty Foxové tlumiče X2?

HAIBIKE

Fatbiků bylo letos na Eurobiku poskrovnu, jeden elektrický se ale našel na stánku Haibike…

CANNONDALE

Rovněž první „cesta okolo“ a novinka Cannondale Moterra, na které jsme již jezdili (představení + jízdní dojmy).

FOX

Nové vidlice Fox 32 SC vypadají naživo zajímavě, už jsem ale slyšel, že se zúžené spodní nohy po utažení osy na některých nábojích lehce hroutí a praskají…

Jinak vcelku zajímavá je nová páčka dálkového ovládání lockoutu…

Sedlovku Fox Transfer jsme také již vyzkoušeli na Ghostu FRAMR. Praktická je pestrá škála zdvihů (100, 125, 150 mm), dva průměry (30,9 a 31,6 mm), stejně jako různé vedení (rámem, po rámu) či dvě páčky pro různé způsoby montáže.

Super pružina a kroutítka X2. Kolik lidí si s tím bude chtít dát tu práci?

Černá je stále „IN“, ale Foxky s černýma nohama se mi vážně vůbec nelíbí… Zlatá, zlatá Kashima! Černá lesklá s černou matnou… No nevím!

Nejvíc se mi ale u Foxu stejně líbilo toto víčko na představec

MARZOCCHI

Pokud vám náhodou uniklo, kdo odkoupil krachující cyklistickou divizi Marzocchi, pak pro vás máme malou nápovědu (Marzocchi majetkem Foxu). Zajímavé je zařazení sedlovky Transfer také pod logo Marzocchi, ale proč ne? Uvidíme, jak bude italský hřebec prospívat v područí amerického lišáka?

RACE FACE

Není velkým tajemstvím, že sedlovky Race Face Turbine používají techniku 9point8. Tak možná i takto vznikají mnohé nové produkty… Páčky jsou ale originální a hezky barevné!

BROSE

Silný německý výrobce elektromotorů (do mnoha hybridních aut) se stále silněji prosazuje i v cyklistice a jeho motory jsou k vidění u řady značek. Specialized, Rotwild, Scott a řada dalších. 

PROPAIN

Značku Propain vlastně pořádně neznám, na její kola ale narážím čím dál častěji a musím uznat, že nevypadají vůbec zle.

POLE & HUCK NORRIS

Pole je poměrně zajímavá finská značka, která se snaží postupně prosadit i uvnitř starého kontinentu. Jedním z jejích nápadů je tzv. Huck Norris, vložka do bezdušového pláště, která vymezí prostor mezi běhounem a patkou a má za úkol předejít procvaknutí boku pláště o běhoun. Více na www.hucknorris.com

MRP

Značka MRP se už druhým třetím rokem snaží prosadit vlastní vidlice. Novinkou je AM/Enduro model Ribbon, který ze všeho nejvíce zaujme jakoby obráceně konstruovaným můstkem s vybráním z přední strany. Jasně, je to super cesta jak se odlišit, ale že by to bylo hezké?! Asi bych se těžko a dlouho zbavoval pocitu, že mám obráceně nasazený Manitou Mattoc

ALCHEMIST

Tento karbonový ráfek vyhrál ve své kategorii cenu Eurobike Awards 2016. Je lehoučký, o tom žádná, ale zajímalo by mě, co to udělá po průjezdu bahnem…

FESTKA & LAUF

Pevné a přesto odpružené planžetové vidlice Lauf začínaly jako taková exotická legrácka vídaná pravidelně zde na Eurobiku a dnes už mají vlastní neskromný stánek. Jedním z kol, na němž byla tato vidlice vystavena, je česká Festka. Prý je to poměrně příjemné a funkční řešení!

STOLL

Další z premiantů Eurobike Awards 2016. Tento rám je vlastně dost jednoduchý, má ale svoje kouzlo a přitahuje pravidelně pohledy kolemjdoucích. A loukotě? To už je jen takový bonus co váží méně jak 1200 g/pár*. (*díky aktivnímu čtenáři za upřesnění)

PIVOT

Pivot Firebird je strojem pro ostřílené borce, mašinou, která zvládne prakticky vše od endura přes FR až po lehčí DH. A navíc je to krásný kus techniky…

Pivot Switchblade je zase jedním z typických zástupců „měňavců“ schopných pobrat kola 27,5+ i 29″ a nositelem standardu Super Boost +. Mimochodem Switchblade se jmenuje i staro-nová helma Giro!

SANTA CRUZ

Novinky Santa Cruz už celkem známe (Hightower – jízda / Tallboy), proto pojďme kouknout i jinam. Třeba na enduro klasiku Nomad CC.

Na co se možná trochu zapomíná je skutečnost, že Santa Cruz dělá stále i hliníkové rámy u mnoha svých modelů, už jsem ale viděl i hezčí hliníkové stroje od Santa Cruz.

Toto je už jen taková perlička… V10

CANYON

Jedním z velkých taháků na stánku Canyon byl model Sender CF (představení), který vypadá naživo skutečně úctyhodně!

A zde je osobní stroj Fabiena Barela, na němž zkouší různá nastavení, testuje a ladí tento stroj, aby byl ještě, ještě lepší!

Canyon Sender ještě jednou. Projekt Dic/connect je řešení, kdy stiskem páčky odpojíte volnoběžku kazety a jedete jakoby bez řetězu, aby mohlo odpružení lépe a volněji pracovat. Zatím je to jen koncept, ale pro jezdce světového poháru v DH by to mohlo být zajímavé řešení. Když se dá svěťák vyhrát i bez řetězu!

Již dříve jsme si ukazovali Canyon Exceed CF SL, levnější variantu XC hardtailu Exceed CF SLX, která je jen o fous těžší, ale o poznání levnější.

Malé doplnění ke Canyonu. Také silniční stroje budou nově ve verzi SL, levnější sourozenci SLX, k tomu jak rychlostní Ultimate, tak vytrvalostní modely Endurance budou nabízeny ve verzi s/bez kotoučů (s ráfkovými brzdami).

PRONGHORN

Jen taková zajímavost, jak také může vypadat uchycení tlumiče…

BOLD

„Tučná“ kola švýcarské značky Bold jsou jednou z menších firem, která se stále silněji hlásí o slovo. Jejich karbonové fully využívají unikátního řešení s tlumičem usazeným uvnitř rámu. Důvod je asi jasný, ne? Aby se to dalo hůře ladit Kompaktní vzhled je vážně zajímavý, nad to si představte, že je myšleno i na dostatečné proudění vzduchu uvnitř rámu, aby se tlumič při vysoké zátěži dostatečně chladil.

e*thirteen

Luxusní frézovanou kazetu s velkým rozsahem převodů nemusíte hledat jen u SRAMu, v nabídce je také několik variant od značky e*thirteen. Kupříkladu 48 zubů na 11rychlostní kazetě je celkem fajn, ne?

SMITH

Koroyd je revoluční materiál s konstrukcí podobnou včelí plástvi, který značka Smith používá ve svých helmách na lyže a nějaký čas i v cyklistice. Vedle trailové helmy Forefront je nově v nabídce i tato sportovní Overtake, nebo vzhledově více konvenční Route s technologií MIPS. 

SALSA

27,5+ je skoro všude, 29+ jen někde. VELKOU novinkou je třeba Salsa Woodsmoke se zajímavě řešenou zadní stavbou. Někde se to místo pro zadní kolo najít musí!

Whisky Parts je samo o sobě super jméno!

Poměrně lákavě vyhlíží také full Salsa Peny Rustler na kolech 27,5+ se systémem Split Pivot.

X-Fusion

Jednou z řady nových teleskopických sedlovek – určitě jsem nenašel všechny – je i X-Fusion Manic. Zdvih 125 mm, 610 g, najdou se i lákavější parametry.

Vidlice X-Fusion vypadají vážně dobře, dobře prý i fungují, škoda, že na ně člověk jen tak někde nenarazí. 

SANTA CRUZ & STEVE PEAT

Jedno z řady originálních kol viděných na Eurobiku 2016. Majitelem tohoto je Steve Peat a co mě baví je strakatá pružina na tlumiči

CANE CREEK

Cane Creek si přichystal celou řadu novinek. Nové je rafinované dálkové ovládání systému Climb Switch, které nezná pouze polohy „On“ a „Off“, nýbrž funguje jako šoupátko s plynulým nastavením. Chytré, bude to i praktické?

Hodně se o něm mluvilo a už je tady – Cane Creek DB Inline Coil s páčkou Climb Switch. Nápad zajímavý, ale osobně bych bral radši vzduch s reservoárem, který bude podobně těžký. Ale možná jsem jen zatvrzelý zpátečník!

To už se mi více líbí další novinka Cane Creec C-Quent, malý vzduchový tlumič s technologií  DB Inline s jednoduchým nastavením odskoku a Climb Switch páčkou. Pro sportovní kola jako dělaný!

Budu se opakovat, ale černá s černou se mi ani zde moc nelíbí. Tady je to alespoň lesklá s lesklou a ne lesklá s matnou jako u Foxu…

No a malý pohled do nitra DB Inline a Double Barrel.